Posilněn kávičkou jsem zasedl večer 11.11.2008 v koncertním sále Konzervatoře Brno, abych si poslechl, co že to přinese Klub moravských skladatelů jako hold skladateli Bohuslavu Sedláčkovi při příležitosti jeho životního jubilea. Ta kávička není příznak buranství, nýbrž respektu k projevu interpretujících umělců – bylo by krajně nemilé, kdyby se mi třeba začala naklánět hlava na stranu nebo by se se mnou dělo, chraň, ještě něco expresivnějšího.

Hodnocení napříč: *<++

Vypadalo to, že odejdeme z Jaroškafestu ve spokojené iritovanosti, jelikož na divadlo jsme se za svých 40 Kč neprotlačili. Nicméně něco jsme škvírami těl přece jen viděli.

Představení, které se reprízuje od roku 2003, jehož předlohou je bestseller Ireny Douskové, za které byla Thálií oceněna Bára Hrzánová a které zaznamenala i Česká televize. Zvědavost mi nedala a šel jsem se na Hrdého Budžese podívat do brněnského Semilasa, které se v Brně stalo útočištěm divadla Příbram.

„Franto, co bys tomu řek, že natočíme Máj?“

„Aloisi, počkej myslíš tedlencten hrdliččin zval ku lásce hlas? Čoveče ale já ti mám dojem, že jsou to nějaké veršíky.“

„No právě. Od Karla Hynka Máchy. Studnice české kultůry. To je naše povinnost to točit. Už jsem mluvil s Českou televizí. Jdou do toho.“

„Jasně. Proti tomu nemůže nikdo nic mít.“

Včera jsme skoukli jedno nevídaně otřesné představení. První napříč se z toho chudák připil, druhý napříč hanbou přestal mluvit, třetí napříč konstatoval „všechno špatně“ a čtvrtý napříč tam raději vůbec nebyl.

Žádná interpretace, žádná stylizace, ani stín režijního výkladu, nevěrojatné herecké výkony, protivné herečky, nijaký rytmus, bez jakýchkoliv akcentů dramatických zvratů. Úplně zbytečně jsme si kvůli tomuto kousku nechali utéct Ordinaci v růžové zahradě.