Včera jsme skoukli jedno nevídaně otřesné představení. První napříč se z toho chudák připil, druhý napříč hanbou přestal mluvit, třetí napříč konstatoval „všechno špatně“ a čtvrtý napříč tam raději vůbec nebyl.

Žádná interpretace, žádná stylizace, ani stín režijního výkladu, nevěrojatné herecké výkony, protivné herečky, nijaký rytmus, bez jakýchkoliv akcentů dramatických zvratů. Úplně zbytečně jsme si kvůli tomuto kousku nechali utéct Ordinaci v růžové zahradě.

Až nás fascinovalo, že poměrně časté střídání jednotlivých obrazů nebylo alespoň vyplněno hudbou. Jedna z divaček, paní učitelka, totiž tvrdila, že její třetáčci sami pochopili, že na začátek a konec jejich besídky o zajíčkovi by měla zaznít hudba... Třetí napříč se ale tvůrců zastal: „Ono bylo možná lepší, že tam žádná hudba nebyla, protože by byla stejně špatná jako celý zbytek.“