Jak pohlídat hlídače...
Napsal uživatel Napříč.cz dne .
Odkud si můžete odnést rozhodně nejlepší zážitek z kvality obrazu i zvuku, pokud se chystáte do kina? Jednoznačně z kinosálů Palace Cinemas ve Velkém Špalíčku. Je o tom přesvědčen každý, kdo alespoň částečně uvěří reklamě opěvující tohoto ohromného provozovatele multikin.
Podlehla jsem. A se mnou plný sál diváků, kteří se na nový film Filipa Renče Hlídač č. 47 těšili pravděpodobně stejně jako já. Ať už na předem avizovaný bravurní herecký výkon Karla Rodena, na psychologicky propracovaný průběh celého filmu ústící v dojemný konec, u kterého beze studu uroním slzu, na jímavý osobní příběh hlavního hrdiny, krásu scenérie, ve které se příběh odehrává, výkony ostatních herců nebo na českost celého filmu. Všechno tohle jsem očekávala, ne všeho jsem se ale dočkala...
Že je Karel Roden výborný herec, je nám vtloukáno z médií. Ostatně mohli jsme se o tom kdykoliv na vlastní oči přesvědčit. Otázka ale zní, zda je film postavený na jednom herci, o kterém už dávno víme, jak dobře bude hrát, pro diváky dostatečně poutavý? Já mám bohužel pocit, že ne. Pro mě osobně nebyla herecká bezchybnost představitele hlavní role překvapením, a proto jsem očekávala ohromení z jiné strany. Nepřišlo.
Příběh se odehrává v roce 1920 v Krušných horách. Bývalý voják Josef Douša (Karel Roden) se po válce stěhuje se svou krásnou ženou Annou (Lucia Siposová) do opuštěné vechtrovny, aby zde pracoval jako hlídač a zároveň zapomněl na strasti z války a na to, že zavinil smrt manželčiny sestry. Vrací se mu ale stále noční děsy a při každém projetí vlaku se mu znova a znova promítají nepříjemné obrázky z bitevního pole. Vesnice je oba vcelku příjme, kromě mladého hrobníka Ferdy (Václav Jiráček), kterého paradoxně Douša zachrání před sebevraždou na kolejích. Ten se však zamiluje do jeho přitažlivé ženy. Anna se nebrání právě proto, že její muž se nedokáže srovnat s minulostí, je k ní chladný a odtažitý. Hlavním motivem filmu je situace, kdy Douša ohluchne při jednom ze záchvatů. Lidé si rychle zvyknou, že mohou nahlas říkat, co chtějí a Douša toho využije, když se mu sluch vrátí. Pomocí jeho vnitřního monologu se dozvídáme, že se rozhodl nadále dělat hluchého, aby se něco o sobě dozvěděl. V závěru filmu Ferda Doušu zabije, aby mohl s jeho ženou žít. Ztratí však na místě činu přívěšek, pomocí kterého ho usvědčí právě Anna.
Co se týká psychologie filmu, celý děj je v podstatě tragickým příběhem několika lidí. Od začátku přesně nevíme, kam si jednotlivé postavy zařadit. Zda jim můžeme fandit nebo je máme odsuzovat. Vývoj postav je nečekaný a vlastně přesně opačný, než bychom čekali. O Doušovi postupně zjišťujeme, že je to citlivý a dobrý člověk, který pouze nemůže za stavy způsobené minulostí. Ferda je naopak na začátku chudáčkem, z něhož se vyklube vypočítavý a zlý člověk. Postava Anny je sporná. Ona sice svého muže podvádí, ale také se o něj stará a trpí tím, jak je nemocný.
Ve vzpomínkách Josefa Douši hrála Anninu sestru také Lucia Siposová, což na jednu stranu může působit, jako ulehčení problému s hledáním vhodné herečky. Na druhou stranu to může působit jako vydařený tah režiséra, jak dostatečně znepříjemnit psychický stav hlavního hrdiny tím, že vidí mrtvou Františku stále vedle sebe jako Annu.
Od celého příběhu bych očekávala, že bude více propracovaný a lépe vyhraný. Film je příliš dlouhý na to, že se v něm nerozvíjejí žádné další zápletky. Očekávání, že si na konci příjemně zavzlykám se také nenaplnilo. Konec nebyl nijak nečekaný a ani smutný. Dojem z úplného závěru mi pokazila hlavně scéna, kdy na pohřbu Douši obklíčí hřbitov četníci jako v americkém filmu a odvádí Ferdu do vězení. Anna mu při tom demonstrativně ukazuje ztracený přívěšek, jako důkaz jeho zločinu i přesto, že divákovi je od začátku jasné, co a kdo ho usvědčil. Tady přesně jsem postrádala českost. Zdálo se mi, že konec byl příliš prvoplánový až kýčovitý.
Vzhledem k tomu, jak těžké je postavení vedlejších herců po boku Karla Rodena, si myslím, že neobstáli špatně. Lucia Siposová se do role Anny přesně hodí. Jediné, co jí můžu vytknout je její špatná čeština, což bohužel neomlouvá fakt, že je Slovenka. Roli jí ale věřím, na rozdíl od Václava Jiráčka, který se mi zdá v některých scénách jaksi nejistý. Možná, že můj pocit zmocňuje jeho nečistá artikulace.
Celkové prostředí je dostatečně pochmurné, reálné a poutavé. To, že se děj odehrává z valné části v zasněžené krajině, jen přidává melancholickému kouzlu celého filmu. Obrazy z fronty, které jsou součástí Doušových vzpomínek, jsou velkolepé, ale nevybočují z plynulosti filmu. Stejně tak scény jako z hororových filmů, kdy se na herce řítí vlak, jsou příjemně mrazivé. Co se týká hudby, nemůžu vytknout nic. Tvoří společně s filmem sympatický celek. Jen by mohla být do příště méně hlasitá.
Celkově musím konstatovat, že Hlídač č. 47 neurazí veskrze ničím. Jeho plusem je to, že je to český film, což u výběru mezi současně nasazenými tituly je výhoda. Je to milý a smutný příběh z neutěšeného prostředí Krušných hor po první světové válce. Nevyrovnaného diváka rozpláče. Vyrovnaného neurazí a možná i potěší. Osobně ale musím konstatovat, že jsem čekala víc.
Tereza Fousková
Hlídač č. 47
ČR, režie: F. Renč; hrají: K. Roden, V. Dlouhý, L. Siposova, V. Jiráček; 108 min.