Posilněn kávičkou jsem zasedl večer 11.11.2008 v koncertním sále Konzervatoře Brno, abych si poslechl, co že to přinese Klub moravských skladatelů jako hold skladateli Bohuslavu Sedláčkovi při příležitosti jeho životního jubilea. Ta kávička není příznak buranství, nýbrž respektu k projevu interpretujících umělců – bylo by krajně nemilé, kdyby se mi třeba začala naklánět hlava na stranu nebo by se se mnou dělo, chraň, ještě něco expresivnějšího.

Koncert skládající se ze dvou částí otevíralo sehrané duo Emila Drápely a Dany Drápelové. Shodnost jmen nabízí celou řadu vysvětlení téhle sehranosti. Podstatné ovšem spíše je, že Moments misicaux skladatele Lubomíra Koželuhy se v podání klarinetu resp. klavíru oba zhostili s jistotou a brilancí, zejména pak klarinetista Drápel.

Jedním z velkých lákadel večera jistě bylo hned v pořadí druhé vystoupení skladatele Pavla Blatného, který sám interpretoval své skladby na klavír. Sám Pavel Blatný je dnes již hudební legendou a má to v rodině, vždyť jeho otec byl přímým žákem Leoše Janáčka. Autor doslova oholil svou hudbu až na morek, basové struny vykusovaly z ticha velké porce a vytvářely prostor ostrým synkopickým melodiím. Domnívám se, že tak učinil velký krok vstříc mladšímu nebo modernějí naladěnému publiku. Jeho tři variace In memoriam na téma Fellini, Martinů a „Smutek nad Janáčkem“ vytvářely dohromady jakýsi triptych, který měl navozovat atmosféru díla těchto autorů. Fellini samozřejmě nebyl hudební skladatel, nýbrž filmový režisér a scénárista – zde se jednalo o inspiraci Felliniho dvorním skladatelem Ninem Rotou. K umocnění dojmu z Blatného skladby v osobité autorské interpretaci přispěla i skutečnost, že právě tenhle celý týden měl Pavel Blatný na rozhlasové stanici Vltava dopolední půldruhahodinový program s názvem Matiné. Takže jsem jej slyšel dopoledne na Vltavě a večer jej viděl i slyšel na pódiu. Hezký zážitek!

Houslista František Novotný a virtuózní violista Karel Plocek si za své předvedení Hudby pro dva od Jiřího Matyse vysloužili od samotného skladatele dvě žluté růže. Jejich hře nebylo co vytknout, snad jen že podle mého názoru viola byla pod snáze se prostorem prořezávajícími houslemi místy až příliš subtilní.

Suita domestica Vlastimila Lejska; dvě křídla a čtyři klavíristé Inna Aslamasová, Anton Aslamas, Ema Jedlička-Gogolová a jen devítiletý Ivo Jedlička předvedli společně zlatý hřeb večera již v závěru jeho první poloviny. Skladatel propletl dunivé harmonie mezi obě křídla a byla radost pozorovat, jak se jednotliví hráči doplňují. Mladík Jedlička přidával na autenticitě infantilních pasáží, kdy skladatel parafrázoval lehce disonantními akordy ve vyšších polohách dětskou říkačku či písničku a vytvářel tak kontrapunkt uchopitelný i mladým divákem, například jedním asi dvacetiletým hochem, jinak se očividně nudícím, sedícím na sedadle vedle mě (pozn. po přestávce jsem jej už neviděl). Pan Lejsek všechny interprety po partu obdaroval luxusními bonboniérami, což nemohlo být levné, ale zase to bylo jednoznačně zasloužené.

O „Slávkovi“ Sedláčkovi po přestávce emotivně i erudovaně promluvila klavíristka, pedagožka a publicistka Věra Lejsková. Ze svého projevu nechala vyznít svou blízkost se skladatelem a nezahrnula nás až po krk suchými fakty, které si dnes můžeme snadno dohledat sami. Oceňuji.

Dále logicky došlo na dílo samotného jubilanta. Deset variací pro klavír nazvaných Ej hora, hora hrála zpaměti Renata Bialasová. Absence notového listu jí dala viditelně více volnosti a byla radost sledovat, jak dynamicky proplouvá jednotlivými hudebními tématy. Nutno nicméně podotknout, že deset variací bylo přeci jen trochu moc. Také ona si vysloužila bonboniéru; zřejmě nějaká nová móda nebo jsou možná květinářství od konzervatoře narozdíl od cukráren příliš vzdálena. A také jí to slušelo, Renatě Bialasové, hoch mého věku vnímá hudbu i očima.

Voničku z kvítí milostného coby cyklus šesti písní lidového vyznění zpíval za klavírního doprovodu Jana Šimíčka Zdeněk Šmukař. Po „Voničce“ jsem shodou okolností vyslechl stařičkého Josefa Prokeše z našeho občanského sdružení Napříč, který pošeptmo vzpomněl kvality původního interpreta tohoto Sedláčkova díla Viléma Přibyla a srovnal kvality obou tenorů ve prospěch původního pěvce. Tento programový bod zahájil nezbytnou recesi po dvojici brilantních vystoupení. Snad kdyby to nebylo tak dlouhé, mohli bychom dát k dobru alespoň určitou zajímavost podoby. Klavírní melodie, místy přeci jen trochu složitá na lidovou píseň, si vytrvale držela od tenoru určitý odstup, což vítám, protože v takto striktně komorních podmínkách si člověk nemůže moc vybírat, na jaký nástroj se zaměří, což zde šlo snadno.

Sonáta pro flétnu a klavír v podání Kristiny Vaculové a již podruhé se objevivší Inny Aslamové uzavírala koncertní program. Ač se obě dámy (jedna z nich byla vlastně sotva slečna) sonáty zhostily, jak jinak, než s přehledem, skladbám chyběl náboj zlatého hřebu večera před přestávkou. Zachránit to nemohla ani vkusná bílá sukně flétnistky zřetelně se odrážející v lesklém černém laku křídla, před kterým stála, jak poznamenal opět odkudsi záhadně se vynořivší doyen našeho sdružení Napříč. Možná se tvůrci programu báli, že by se publikum před odchodem příliš rozdivočelo a pobořilo židličky v sále, takže zvolili programovou linii tvaru kopce – to nejlepší uprostřed.

Neoddiskutovatelnou skvrnou na celkovém vyznění bylo až nedůstojné prostředí koncertního sálu s rozestavěnými zkušebními proprietami, odhalenou otevřenou elektrickou rozvodnou skříní, která mimochodem šla snadno překrýt již nainstalovanou oponou, nebo vrchol všeho špatného a zlého – přizvukující přeznívání snah konzervatorních školáčků z okolních zkušeben. To sál Josefa Dobrovského v konventu Milosrdných bratří na koncertu k jubileu Petra Fialy byl něco docela jiného! Ale je to nejspíše otázka peněz za pronájem, takže pořádající Klub moravských skladatelů má ještě co ladit. Každopádně interpreti na jeho koncertech jsou vynikající. Vzhledem k tomu, že se nejedná o poslední koncert z cyklu medailonků moravských skladatelů, uvidíme, jestli jsem jediný, komu nevhodný sál vadí. Nebo jestli někdo zainteresovaný čte recenze.

Pavel Hamřík