Dělat osobité umění je odvážné rozhodnutí, bohužel mnohdy je to i bláznivá marnivost. Zřejmě mají tito Služebníci krom svojí nevděčné služby u lorda Alfréda mnoho jiných povinností. Jsou to přece vystudovaní klauni Divadelní fakuty JAMU v Brně a proto mají spoustu jiné lépe honorované práce než hrát pro pár lidí... A možná, že by to tím být taky nemuselo: Spíš nedostatečná propagace a jejich vyslovený nezájem o “průměrné„ brněnské publikum tyto skvělé herce předurčuje do upadnutí v prázdnotu.

Na výstavu Milana Magniho s vtipně dvojznačným názvem Rám příštích obrazů pořádanou Muzeem města Brna na hradě Špilberku jsem nešel s žádným očekáváním. Musím se přiznat k jedné věci. Nikdy jsem žádnou z jeho výstav neviděl a neznám ani jeho dílo. Jediné, co jsem o něm před vernisáží zjistil od spolužačky bylo, že jsou jeho plátna ve stylu příjemných barevných ploch. Tento popis mi byl sympatický, ale nijak jsem o tom dál nepřemýšlel a řekl si, že se nechám překvapit.

Ač listí na stromech vesměs ještě drží jak vteřinovým lepidlem přilepené, kvapně se k nám hrne podzim a s ním i doba depresí a kulturního přílivu. S pohnutkami nejčistšími, své naděje upírajíce ke společenskému životu, obuli jsme s Pozorným Posluchačem křusky české výroby narychlo přejeté nasliněným hadrem a vyrazili na první koncert sezóny v režii Klubu moravských skladatelů.

Již několik let se snažím vyhýbat koncertům vážné hudby. Ne, že bych měl něco proti vážné hudbě, ale unylá představení starých filharmoniků, kteří si na stará kolena chtějí přivydělat na penzi, mě vážně nelákají. Ne vlastní vinou jsem se ale ocitl na komorním koncertě Klubu moravských skladatelů 3. března tohoto roku 2009. Už na začátku musím zdůraznit &ndah; nelituji toho. Nebyla to sice vhodná příležitost k seznámení (dívek tam bylo žalostně málo), ale jejich chyba; měly by z čeho vybírat.

Naše nezbedné referáty z koncertů Klubu moravských skladatelů se již zaběhly. Za roh i dále. Ten vůbec nejposlednější se zaběhl v úterý 3. února od obligátních devatenácti v obligátním Koncertním sále Konzervatoře v Brně.

Komorní koncert byl tentokrát věnován životnímu jubileu pianistky a pedagožky (to je docela strašné slovo ta pedagožka, rýmuje se – to slovo – se záležitostmi roztodivnými) prof. Josefy Hlouškové. Naší Jožinky, jak bylo řečeno ve vtipném a milém, protože stručném, úvodním slovu. Ano?