Obrázek uživatele Napříč.cz

Mladí interpreti vážné hudby dojali i starého cynika

Napsal uživatel Napříč.cz dne .

Vysíláme své elévy, aby pro naše Aktuálně Napříč kriticky mapovali hudební scénu od vážné až po tu alternativně zvrhlou. Následující recenze přináší osobitou impresi koncertu mladých interpretů vážné hudby v brněnském Konventu Milosrdných bratří 27. listopadu 2008.

Trestuhodně málo, napadlo mě, když jsem vkročil asi dvě minuty před začátkem komorního koncertu pořádaného Klubem moravských skladatelů (dále KMS) do nádherných prostor sálu Josefa Dobrovského. Tím trestuhodně málo jsem měl na mysli počet diváků. Jestliže jsem si posledně stěžoval na nepříliš kulturní prostředí „koncertiště“ konzervatoře, zde jsem neměl co vytknout. Ukřižovaný Ježíš za křídlem značky Petrof dodával celé scéně vážnosti, zvláště poté, co pod ním bylo proneseno úvodní slovo. Proč bylo tak málo lidí? Snad netrefili; k jejich velké smůle.

Koncert byl pořádán v rámci dnů mladých interpretů, kdy členové KMS dávají příležitost svým ne až tak zkušeným souputníkům zahrát si na úrovni. Je otázkou, zda to tihle mladí vůbec potřebují, protože s tím, co předvádějí, by neměli mít s angažná problémy. Ale na druhou stranu jsem měl možnost je vidět a bylo to prostě dobré. Proč? Pokusím se své dojmy sdělit.

Večer otevíral klavírista Miroslav Míč, mladý umělec zvyklý stát na pomyslných stupních vítězů řady hudebních soutěží. Na starost si vzal celou první polovinu programu a jak už „koncertní etiketa“ velí, celou ji střihl bez not. O to větší pozornost mohl věnovat svým rukám a nutno dodat, že z první řady, kde jsem seděl, ten pohled taky stál za to. Mladík, jehož byste si mohli podle vzezření velmi snadno splést se studentem nějaké matematicko–fyzikální fakulty (možná svým absolutně s košilí neladícím motýlkem a poněkud nahrbeným postojem i posezem), v posluchačích nejprve vzbudil takový ten ošklivě přezdvořilý, chápající obličej; který ale dokonale vymazal hned prvními tóny nástroje. Najednou z kukly ostýchavého studentíka vyletěl motýl hudebního čaroděje. Pravda, zatím ne zcela oslnivého, každopádně však podmanivého.

Míč hrál s přehledem. Neobdivovat bychom snad mohli trochu nejistou hru v pianissimech a obecně klidnějších pasážích – jeho prsty jakoby už už chtěly zase hrát rychle. V jednu chvíli byl obličejem dvacet centimetrů nad klaviaturou, jindy zase seděl až v záklonu, a na rozdíl od řady svých kolegů pianistů tak dával divákům něco, na co se dalo i koukat. Třebaže si uvědomuji, že jeho „herecké“ pojetí klavírní hry je možno chápat s výhradami v opozici se zcela korektním pojetím „aristokratické akademické uměřenosti“.

Sonáta es dur od L. W. Beethovena pod jeho rukama znovu ožila. Dynamicky a expresivně náročná skladba dala mladému interpretovi možnost předvést jeho sílu, ale i slabinu – již zmíněné klidné pasáže. Další kus od skladatelky Jarmily Mazourkové, kterou obmyslně vsunul mezi Beethovena a následujícího Janáčka, jsem předčasně považoval za výplňovou „vatu“. Ovšem popel na mou hlavu, dunění basového rejstříku pod rychlostí rozmazanýma pianistovýma rukama (že by jen osvětlení v sále?) mi zní v hlavě ještě teď, skladba mi připadla sympaticky imporesionistická. Jakési Preludium a toccatina od soudobého Claude Debussyho v sukních. Pianista si před touhle částí programu vyslechl svůj první potlesk, pěkně se odebral do zákulisí a po návratu si ještě neuspěchaně upravil výšku stoličky. Vychutnal si pauzu a po ní diváci dostali úplně nového interpreta a i barbar jako já se orientoval. Jeho vystoupení uzavíral výše zmíněný Janáček, konkrétně jeho Sonáta „1. X. 1905“, sestávající ze dvou ponurých částí: Předtucha a Smrt. Jen tak pro zajímavost, Leoš Janáček byl zakladatel a první předseda KMS. Není tedy divu, že pořadatelé vzdávají svému praotci hold, kdy jen mohou.

Poslední tóny, čtyři vytleskání zpět na pódium, v černém oděný stárnoucí cynik sedící vedle mě tlačí slzy palcem zpět do očí, ale ani to nestačí. Paráda. Přestávka.

Podobně jako na minulém koncertu KMS jsem získal pocit, že to nejlepší již bylo slyšeno a viděno. Flétnistka Karolína Smutná a hudebně jistá klavíristka Inna Aslamasová se měly postarat o zážitek druhé poloviny večera. V první části se nicméně paní Aslamasová zřejmě zapomněla v zákulisí (to byl vtip!), takže si zbyvší Karolína musela na pomoc přizvat violoncellistu Štěpána Filípka a Dagmar Bábuňkovou hrající na cembalo. Jako by o tom komplotu pořadatelé už něco věděli (rovněž vtip!), koncertní plocha byla už o přestávce patřičně rozšířena o cembalo a nezbytné notové stojany. Sonáta e moll J. S. Bacha byla trochu unavená. Flétna hrála prim, to bylo jasné. Ale až mechanický projev doprovodu disponujícího strunami mající rytmus asi jen z definice, neb zpravidla sestával z rovnoměrného proudu not (osmin, čtvrtin, už si nepamatuji), a exprese violoncella, omezující se především na hru staccato, mě nenadchly. Po potlesku se ještě ti dva vrátili a odnesli zapomenuté cembalo. Asistentky, které se věnovaly přípravě pódia o přestávce, se asi ztratily společně s absentující klavíristkou (do třetice vtip; na další již upozorňovat nebudu).

Pak se ale naštěstí Inna Aslamasová našla, zasedla za křídlo a spustila. Milan Slimáček přispěl skladebním materiálem Akvarely pro flétnu a klavír, nicméně se mi nejevilo, že by zrovna nanejvýš svrchovaně vystihl podstatu – nebo charakter, chcete-li – příčné flétny, a spíše se mu zamlouvalo zvukové aranžmá jejího souzvuku s klavírem. Slečna (doufám, jinak už na světě není naděje) Smutná se nicméně s materiálem poprala poměrně statečně.

Kontrastem dokumentujícím předchozí dojmy pak byla Panova flétna pro flétnu a klavír od francouzského skladatele Julese Mouqueta. Flétna, kterou měla interpretka k dispozici, sice zrovna panova (ani Panova) nebyla, ale Mouquet si dal záležet s uchopením podstaty tohoto krásného nástroje a melodie tudíž skutečně zněly tak, jak má znít flétna. Navíc Karolína Smutná konečně odložila noty a mohla se tak položit do skladby samé, vlnit se v ní s očima zavřenýma. Najednou jsme se i my uvolnili a bylo nám s klavírem a flétnou krásně.

Akustika sálu je veskrze příjemná, stejně jako jeho celková atmosféra. Prostředí je to moderní a zároveň jaksi nadčasové – vážná hudba sem dobře zapadá a zároveň prostor duchovně vyplňuje. Tentokrát žádné odhalené transformátory ani ruchy zvenčí, jako při posledním koncertu KMS.

Celkový dojem byl velmi příznivý. Na podobné kulturní záležitosti by se měl sál Josefa Dobrovského půjčovat zdarma a ne za čtyři a půl tisíce, aby interpreti vážné hudby pozvaní klubem mohli působit v důstojném prostředí. Mimochodem: tentýž večer pěl Daniel Landa své jepičí prvoplánové songy na divadelní scéně vybavené pouze pro jeho jedninou inscenaci za pět milionů. Ten by věru starého cynika v černém nedojal.

Pavel Hamřík

Související odkazy