Představení, které se reprízuje od roku 2003, jehož předlohou je bestseller Ireny Douskové, za které byla Thálií oceněna Bára Hrzánová a které zaznamenala i Česká televize. Zvědavost mi nedala a šel jsem se na Hrdého Budžese podívat do brněnského Semilasa, které se v Brně stalo útočištěm divadla Příbram.

Spolu s navoněnými kravatami a stříbrnými liškami, jsem i já vešel dovnitř a usadil se na svoji židličku, na jejímž opěrátku byl improvizovaně připevněn lísteček označující číslo „sedadla“. Musel jsem ocenit rafinovanost tvůrců, kteří si pro hru odehrávající se v době předrevoluční, vybrali tento nedivadelní stánek, který svým vzezřením upomíná vesnický, socialistický kulturák. Sál se zaplnil starými vykopávkami, na pódium nakráčela svazačka a představení začalo.

Jde o jakési nahlédnutí do života školačky, kterou ztělesňuje Bára Hrzánová. Svou optikou vnímá dobu, svěřuje se svými „tajemy“ a komentuje život svých rodičů a vrstevníků. Vyprávění je to takřka deníkové, hlavní úloha je velmi obtížná, herečka tu nemá nějakého stálého hlavního partnera či protivníka, přitom postav je tu jako naseto. Zdatné herečce sekundují o něco slabší herec a dvě třídy slabší herečka, kteří si tu a tam vypomohou loutkami. Ostatní postavy nejsou ztělesněné, vznikají jen v divákově imaginaci díky opravdu soustředěné kreaci Hrzánové. Z přesnosti a lidskosti vykreslených typů tu bují komika. Smál jsem se s ostatními soudruhy i já.

Hrzánová má publikum pečlivě rozdělené, dle toho rozděluje své výroky. Vpravo dole sedí virtuální postavy těch, co jí nechtějí dopřát vanilkové rohlíčky, vlevo ti, které svou dětsky světáckou znalostí divadla poučuje, co je „zkrocenka“. Herecký střih je použit takřka v každé větě. Možná ta kongeniálnost, uvažoval jsem, plyne z iniciál HB – Hrdý Budžes, Hrzánová Bára.

Předěly vyplnily rozličná ryčná čísla, kupříkladu parodie na spartakiádu a já se u toho pohupoval v rytmu šlágru Michala Davida.

Sálem burácel smích víc a víc, socrealistické Semilaso bylo prodchnuto optimismem, všichni sdíleli společně tu radost a smáli se té době, těm socialistickým pitomcům, praporům a svazákům a svým smíchem táhli za jeden protitotalitní provaz. Když jsem viděl ty rozzářené tváře, já svou výbornou náladu ztrácel.

A vůbec zato Hrzánová nemohla, byla skvělá. Byla ale příliš skvělá.

„Není trochu slabošské se oné době teď vysmívat?“ uvažoval jsem. „Když drtivá většina proti ní tenkrát neudělala vůbec nic? Kolik teď v sále se mnou sedí asi spokojených, od ucha k uchu smějících se estébáků?“

Své myšlenky jsem zaplašil a pak to vypuklo.

Konec, burácivý potlesk a standing ovation!

Lidé v první řadě začali vstávat. Nemám to příliš rád, nevidím pak skrze stojící diváky na herce. Za neutuchajícího potlesku se začali zvedat také další diváci. Jako ovce.

Samozřejmě, oni přece jen vzdávají holt herečce za obdivuhodný výkon. Ale já se ptám: udělali by to, pokud by neviděli vzor v ostatních stojících?

Začal jsem hrát se sebou hru. Dokážu zůstat sedět stůj co stůj? Byť o nic nejde?

Stoupali si další a další.

Po chvíli již nás sedících bylo jen několik. Vydržte, prosil jsem je v duchu. Cítil jsem se nemístně a registroval kradmé, povýšené pohledy ostatních.

Začal jsem se potit.

Poslední dva se zvedli taktéž.

Byl jsem obklopen masou a hlukem. Cítil jsem se sevřený a bál se rozhlédnout.

Pokoutný vnitřní hlas mi začal našeptávat: „Nebudeš tady přece dělat ze sebe frajírka a normálně jako všichni vstaneš. Už jsi vydržel sedět dost dlouho, to stačí.“

Vstoupil jsem se sebou v dialog: „Vydrž sedět. Přece o nic nejde. Jak asi těžké musí být se nepřidat, když o něco jde. Když vás má někdo v hrsti. Když vám může něco zakázat. Schválit dovolenou. Pracovně povýšit. Umožnit vašim dětem, aby studovali vysněnou školu.“

Potlesk mi splýval v jednolité bučení.

Po chvíli se to ale stalo.

Mé křečovité stuhnutí těla povolilo. Najednou jsem byl uvolněný. Klidně jsem se v sedě rozhlédl. Najednou už mi potlesk stojících už nepřipadal nepřátelský, jen tupě stejný. Byla to jen hra, ale vydržel jsem ji. Nevstal jsem.

Připadal jsem si jako osamělý, ale vyrovnaný indián. Jako Hrdý Budžes.

Předklonil jsem se, abych lépe viděl. Tleská pantáta, tleská paňdáma, stojí a do rytmu tleská i asi dvacetiletý pankáč s jakýmsi anarchistickým znakem zavěšeným na krku. Otočil jsem se, abych si prohlédl i ostatní stojící. Viděl jsem několik poskakujících ňader, spoustu tleskajících kravat a ohryzků, tlusté, štíhlé, formálně oděné i v civilu. Ale úplně při kraji, jen o řadu dále, něco nehraje. Něco tu nesedí.

Vlastně sedí. Vidím její obličej.

Prošedivělá, postarší žena s pohublou tváří a vráskami kolem očí. Po chvíli si mne všimne a spiklenecky na mne s úsměvem mrkne.

Cítím, že přece jen nejsem sám.

Byl to krásný kulturní večer jménem Hrdý Budžes.

Havlíček Borovský