Obrázek uživatele Napříč.cz

Jak jsem nevydržel Rej...

Přestože to nemám ve zvyku, popadla mě touha vypsat se, ze svých pocitů. Plný očekávání, jestli se členové P.Ú.Du dokázali poučit z chyb, kterými dokonale zničili hříčku s možná vtipným potenciálém, která nese jméno Potopa, jsem se vydal na jejich nové představení Rej. Začátek pojali tito adepti umění vskutku profesionálně. Nažhavili diváky dlouhou prodlevou mezi ohlášeným a skutečným začátkem.

Poté vystoupil jako uvaděč samotný principál Průša. Ve chvíli, kdy všem objasnil s humorem sobě evidentně vlastním, že se jedná o premiéru hry, přestože se hrála již několikrát, ujišťoval přítomné, že tentokrát to bude opravdu naostro. Když potom s úsměvem na rtech vysvětlil, že tmu si budeme muset představit, protože do místnosti proniká přírodní světlo, začaly se mi ježit chlupy a vlasy. Z nějakého důvodu jsem si vzpomněl na výrok jistého pana Krále, který mi říkal, že pokud režisér musí své dílo vysvětlovat nebo omlouvat, neměl by se do režie vůbec pouštět (možná řekl, že by se na to měl vysrat, ale to není podstatné).

K mému údivu se během několika vteřin proměnil předřečník v herce. Nebyl jsem ani tak překvapen tím, že herec dělá předřečníka, jako tím, že ten člověk stojí křivě, špatně artikuluje a šišlá a přesto se snaží hrát divadlo. Nadějné oživení přišlo v podobě prostitutky, která se sice moc jako prostitutka netvářila a nechovala, ale byla tak alespoň oblečena (narozdíl od předřečníka–filozofa, který vypadal spíše jako idiot). Příchodem vojáka začal opravdový zážitek. Prostitutka i voják vedli dialog plný zvratů, kdy ona chce, on ne, potom on ano (když zjistí, že by to bylo zadarmo) ona ne a takto dokola, ale oba vypadali, že spíše vůbec neví, co chtějí.

Ve stejném duchu se nesla další scénka s vojákem a služkou, služkou a jejím pánem, pánem a mladou paní, mladou paní a manželem (v županu, jehož zvláštností bylo, že se nechutně rozevíral při každém pohybu), mezi manželem a naivní slečnou. Scénky „propojovaly“ sexuálně–filozofické myšlenky, jejichž vtipnost i inteligenci zabil předřečník–filozof–vrah svým šišlavým a nevýrazným přednesem. Pointou každé scénky bylo zakončení pohlavním stykem, což by mohlo být zajímavé, kdyby měly scénky rozdílný průběh. To se však bohužel nedělo.

O dynamice představení nemůže být řeč. I kdyby herci předváděli uragán, vše bude zničeno změnou scény, která mnohdy trvala stejně dlouho jako scénka samotná. Osvětlení bylo promyšleno tak důkladně, že když se rozsvítilo světlo mířící na sedícího předřečníka–filozofa–vraha, ten se postavil a utekl mimo něj.

Ozvučení by si zasloužilo samostatnou kapitolu. Zvuky byly dva. Jednak to byla píseň Crucified, druhak to bylo klepání hodin se zvonkem. Píseň vyplňovala předěly mezi scénkama a už při třetím opakování jsem se neubránil smíchu, při čtvrtém opakování jsem přestával chápat a při pátém jsem tiše plakal, vzlykal a ptal se proč? Klepání hodin se ozývalo, když herci simulovali soulož. Teda oni ji ani nesimulovali, protože to bylo vlastně ve tmě, jak jsme byli upozorněni, ale jediný, kdo si tu tmu opravdu představoval, byli samotní herci, protože místo náznaku soulože nedělali nic. Po dotikání hodin se ozval zvonek, jako vyvrcholení asi. I když nevím, proč se poprvé ozval až při třetí souloži. Třešničkou na dortu byly chyby ve spouštění zvuků. Párkrát začal zvuk dříve, párkrát později a párkrát začal jiný než měl.

Protože by bylo nefér, vinit z takto ubohého pokusu o divadlo samotné herce, je třeba věnovat pár slov režisérovi. Roman Vido, který je uveden jako režisér i herec, nesnese hodnocení jako herec, protože o hraní v jeho případě rozhodně nejde. Nepochopitelná kombinace hraní a režírování je možná snad jen u extrémně talentovaného jedince, ale o talentu u Romana Vida nemůže být ani řeč. A můj závěr? Hru Rej si vybral nadržený erotoman Roman Vido, aby mohl osahávat mladé a hezké studentky, na které má už mnoho měsíců zálusk. Jinak to nedává smysl.

Jarda Koza Poliak

P.S.: odešel jsem po prvním jednání, protože na to druhé jsem neměl žaludek... ani koule...


Související odkazy

Sdílet