Obrázek uživatele Napříč.cz

Tajemství zlatého prasete

Napsal uživatel Napříč.cz dne .



Představení Tajemství zlatého draka je shit. Diváci Národního divadla v Brně jsou prasata. Daniel Landa je fašista. Básník Petr Váša je udavač. Robin Kvapil je nedostudovaný vyčuránek. Budete číst dál, tupí čtenáři?

Cokoliv, co má upoutat, musí dnes vzbudit pozornost, rozruch a emoce. Proto tentokrát začneme naši šmírující recenzi představení Tajemství zlatého draka nahlédnutím kauzy, která je spojena s tímto spektáklem a je dramatičtější než představení samo. Fakta na úvod.

Tajemství zlatého draka je představení nastudované v Mahenově činohře Národního divadla v Brně. Jako autoři jsou pod ním podepsáni Šimáček, Plachý (sdružení, které si říká Střežený Parnass) a Daniel Landa. Dana všichni znáte, je to ten, který bývá označován jako nácek a možná jste, když vám bylo patnáct, poslouchali písně jeho skupiny Orlík. Alespoň já ano. Zbožnoval jsem ho. A existují davy, kteří ho milují dodnes i přesto, že místo zpěvu vlastně jen recituje.

Národní divadlo v Brně se rozhodlo svézt na jeho lidové popularitě. Bylo jasné, že představení s účastí tohoto tvůrce bude vyprodáno i za pěkně tučné vstupné – v přízemí se pohybují ceny lístků kolem pěti set korun. A co by divák neudělal, aby viděl zlaté prase, že.

Nastává ale první dramatický moment. Ozývají se hlasy, většinou z kulturních a uměleckých kruhů, které se rozhořčují, jak je možné, že zrovna Národní divadlo, nikoliv komerční subjekt, umožnilo účast pochybnému tvůrci, ať už z hlediska uměleckého, tak morálního. Nejviditelněji jako kritik vystupuje brněnský literát a hudebník Petr Váša (šmírující reflexi z jeho představení v klubu Desert jsme zveřejnili na stránkách Napříč). Petr Váša inicioval petici Nevítám, ve které se proti jeho účasti v brněnském Mahenově divadle vyhranil: „Protestuji proti tomu, co pan Landa představuje, vadí mi atmosféra jeho veřejného vystupování, to, co vnímám jako komerční nacionalismus, předstírání hloubky, parazitování na symbolech...“

Zlaté prase mediálního humbuku přikrmuje tak i Váša. Nastává přestřelka, v níž slova střílí i politikové.

Následně Jiřina Příč, údajně transsexuálka, v regionálním kole brněnské Slam Poetry tento konflikt mezi Vášou a Danielem Landou ztvárňuje formou boxerského zápasu. Petice Petra Váši je nahlédnuta jako udavačská filipika, Landa je parodován coby bílej jezdec a celý souboj končí smířlivou, homosexuální kopulací. (Video shlédněte zde.) Na zlatém mediálním praseti se tedy pokouší svézt i ona.

Zanedlouho na lavičce před Mahenovým divadlem čekají na diváky klučinové s transparentem hlásajícím:

„Na hysterického nacionalistu a rasistu Daniela Landu se do Národního divadla mohou přijít podívat jen prasata. Já jsem se přišel podívat na vás. Robin Kvapil.“ Pikantní je, že podepsaný byl (dle mého mínění krutě) vyhozen ze studia brněnské JAMU za to, že údajně namaloval na zeď studentských kolejí svastiku, kterou po pár hodinách přemaloval. Hájil se tím, že byl myšlenkami ponořen do přípravy školního představení. Mimochodem, už si ho všimli a dostal příležitost v brněnské Redutě. Na zlatém praseti tedy cválá nyní on.

Na všechny aktéry této kauzy lze tedy pohlížet jako na pragmatiky i vychytralé vyčuránky, kteří si nenechají utéct příležitost ke svému zviditelnění a poznali, že tato kauza je tím pravým zlatým prasetem. Protože dobře ví, že diváci si své umění nehledají, ale chodí za tím, co je jim mediálně naservírováno s vděčnou a atraktivní kauzou. Paprsku záře tohoto zlatého prasete se tak nastavuje i autor tohoto textu.

Naopak, možná, že někteří výše zmínění se o mediální aspekty nezajímají a jsou vnitřně přesvědčeni o správnosti svého počínání. Těžko rozhodnout, zda umělecký šéf Mahenky věří, že Landa je ten pravý umělec, který by měl na této scéně dostat prostor, nebo jen chytře využil lesku zlatého prasete Daniela Landy. A je Daniel Landa opravdu jen zastydlý puberťák, jak si mnozí myslí, který si neuvědomuje aspekty své kontroverznosti, nebo je to naopak rafinovaný marketingový talent, který ví, jak, byť sporně, zaujmout a je si dobře vědom, že nacistických blbečků a lidiček hledajících spásu v různých řádech a sektách, kteří za jeho koncerty rádi zaplatí je dost a bylo by škoda se jich zbavit? A není nakonec naiva Váša, který si neuvědomuje, že jeho výjimečný talent je bohužel určen jen promilím vnímatelů a jeho umění je tak odsouzeno k zániku?

Konflikt a celá podstata dramatického umění se tak s přelomem století stále více přesouvá z díla samotného do jeho mediálního obrazu. Agáta Hanychová ví, že jí musí omylem vyklouznout ňadro, protože to je ona umělecká událost, která ji živí. Když nevyklouzne jí, vyklouzne jiné. V médiích se objeví ta, které prso vyklouzlo, nikoliv nevyklouzlo. A upřímně, vy, milí diváci, se přijdete podívat nakonec na kterou?

A v takové situaci vám mám shrnout dojmy jednoho umělecky nevýznamného, ale výdělečného představení. Hraje tam Daniel Landa. Je vyprodáno. Tak na co chcete recenzi, stádečko?

Váš zlatý prasák

Radečku, můj čtenáři jediný a nejvěrnější, Tajemství zlatého draka je odbytá detektivka, která se snaží předstírat duchovní rovinu. Jde o takové to populistické „duchovno“, runové nápisy a podobně. V lese se najde mrtvola a policajti začnou případ vyšetřovat. Mezi podezřelými jsou nejen místní podnikatel, ale i členové místního tajuplného řádu. V této fázi je to takové televizně doslovné, ale tu a tam to má i napětí a jsi zvědavý, kdo a proč vraždil, jak je u detektivky obvyklé. Snažení detektiva v první půli je ale úplně bezpředmětné, protože se nakonec dozvíš, kdo je vrah tím, že vraha prásknou sami zavraždění v nebi, nebo kde to vlastně jsou... Nedořešeností je víc, vrah, který se nezdráhal zavraždit své kolegy ze spolku, naopak jiným svým kolegům vymluví, aby upálili podnikatele, protože to přece není jejich duchovní cesta...

Najde se docela dost trapností. Drsný policajt jde ohledat příbytek zavražděného, pak začne hrát jímavá hudba a říkáš si, hlavně ať se kolegovi, kterým pohrdá, nezačne srdceryvně svěřovat o tom, že má doma malou dcerku, kterou nemůže vídat. Jenže on jo.

Scéna (scénografie Daniel Dvořák, zároveň i ředitel ND) se často proměňuje, čímž se aspoň překryje obsahová nedomrlost. Je opulentní, místy i zajímavá, třeba závěrečný prostor má rysy takřka dalíovské. Někdy ale hraničí už s nevkusem, například barevné, světelné vzory reflektorů působí jako z vesnické diskotéky. Co se režijního pojetí týče, divadlo tady už rezignovalo na svou schopnost metaforičnosti, nadsázky i nějakou poetičnost. Scény jsou doslovné jako z nováckého seriálu, u žehlení si postavy odkecají pár replik a je to. Z herců se mi z pohledu třetího pořadí zdála nejlepší Klára Apolenářová, která upřednostnila tajuplnou stylizaci před kuchyňským civilismem. Landa se celou dobu šourá po jevišti, a když začne zpívat tak slova jako „slzy kanou na zem“ ilustruje doslovnými gesty. Zkus si to představit.

Nejvíc mě ale dostala děkovačka. Po dvou kolech potlesku si Landa zopakoval svůj „šlágr“ a herci, kteří už zde byli za sebe a nikoliv za své role, za ním postávali jako tomuto narcistickému duchovnímu otci oddané ovečky.

Nejsmutnější ale je, že se to libem líbí. Nedivím se jim, když už za to dali pětikilo. Dyk by, stejně jako já, vypadali před sebou jako pitomci.

Související odkazy