Chyběl už jen prokopnutý buben aneb pěkně to šlapalo

Napsal uživatel Napříč.cz dne Ne, 11/10/2009 - 15:13.

Ač listí na stromech vesměs ještě drží jak vteřinovým lepidlem přilepené, kvapně se k nám hrne podzim a s ním i doba depresí a kulturního přílivu. S pohnutkami nejčistšími, své naděje upírajíce ke společenskému životu, obuli jsme s Pozorným Posluchačem křusky české výroby narychlo přejeté nasliněným hadrem a vyrazili na první koncert sezóny v režii Klubu moravských skladatelů.

Každý začátek je, jak známo, těžký a sál brněnské Konzervatoře, kde se koncert odehrával, nás opět nezklamal. Ač se nám za to pan profesor Bialas omluvil, nejde zničenou akustiku holého (!) sálu bez pódia a narychlo nastraženými sedadly nevzpomenout. Ten večer to byl koncert dechařského gangu s bubeníkem/perkusistou – asi si dovedete představit zděšené pohledy publika a steny Pozorného Posluchače z obav ze zvuku tříštícího se mezi holými stěnami.

Hvězdou večera byl dirigent a sólista na trubku a křídlovku Vlastimil Bialas. Sekundovalo mu devět dalších dechařů ve složení dvě trubky, bastrubka, eufonium, dvě horny, dva trombony a tuba. O bicí a perkuse se zdatně postaral Ctibor Bártek. Celé se to jmenovalo Brno Brass Band a byl to nářez. Přesné jmenné složení si protentokrát odpustíme, Pozorný Posluchač je zná a ostatní snadno najdou.

Kdo naše recenze už četl a nebo na koncerty KMS chodí, ví, že obvykle trpí určitými nedostatky v dramaturgii. Myslím ty koncerty. Dnes tomu ale bylo jinak, nebylo celkem co vytknout. Večer slušně gradoval a končil vtipnou tečkou v podobě nátrubkové studie hrané, jak už název napovídá, pouze na nátrubky. Umělci se po takovém výkonu nechali rádi publikem přesvědčit k přídavku, kde ukázali, že když už ne rovnou zpívat, určitě umí alespoň skandovat.

Z první části koncertu bych chtěl vypíchnout zejména Pláč skladatele Frantika Emmerta, do kterého si na křídlovku zdatně – ale upřímně, dech nám nesebral – zasóloval právě Vlastimil Bialas. Abychom se o přestávce nevytratili dále než na kávičku, uzavíraly první část večera Žesťové epizody od Pavla Blatného. Epizodky byly příjemně krátké a neskutečně našláply naše očekávání od druhé části večera.

Jaromír Hnilička nám ukázal, jak si představuje Pravdu termitů. Akční, živé melodie, rytmika místy přecházela – skladatel snad promine – až do polky a jednalo se o jeden z hřebů programu. Zlatých. Capriccio pro žestě a bicí od Oldřicha Bláhy už nezanechaly chladným ani Pozorného Posluchače, který po doznění posledních jazzově laděných tónů produkci halasně komentoval. Následovaly Tanečky pro BBB a kapele seděla muzika na tělo; tanečky byly místy vskutku skočné. Blížíme se k závěru večera a ozývají se atmosférotvorné tóny Bitvy u Slavkova od Evžena Zámečníka. Pozorný Posluchač sice zmínil, že: „To není hudba, to je jen takové hraní,“ ale když jsme si připomněli, jak že zní název skladby, uznal, že by to mohlo být. Šikovná práce dechařů s dusítky a nápadité aranže nám skutečně jako dynamická, napínavá bitevní vřava, jež není nikdy v klidu, připadala.

Nemůžeme si však odpustit poznámku k bubeníkovi. Byl to nenápadný pán, ale jak on vám hrál! Během koncertu si vystřihl dvě solidní sóla a jeho preciznost, ale zároveň artistická našláplost nám tajily dech. Škoda, že se pořád po očku díval na V. Bialase, který, když zrovna nehrál, dirigoval. Nemohli jsme se zbavit dojmu, že dirigent na zkouškách z výchovných důvodů občas místo taktovky používá rákosku – tak vyděšeně pan Bártek vypadal. (Pozorný Posluchač o přestávce vzpomínal na Mojmíra Bártka v bandu Gustava Broma.)

Vzato kolem a kolem, byl to zatím nejzajímavější koncert od KMS, který jsme měli možnost slyšet. Hudba byla živá (ne už tolik pohybová produkce hudebníků), aranže barvité, zábavné. Ani ta pramizerná akustika nakonec překvapivě nevadila, ačkoliv kapela prý před začátkem slíbila, že se bude mírnit. Nemírnila. A to je dobře.

Na přístě, a to bude v říjnu, klub rozjednal nový sál a my už se těšíme.

Pavel Hamřík