Obrázek uživatele Napříč.cz

Komorní koncert Klubu moravských skladatelů

Již několik let se snažím vyhýbat koncertům vážné hudby. Ne, že bych měl něco proti vážné hudbě, ale unylá představení starých filharmoniků, kteří si na stará kolena chtějí přivydělat na penzi, mě vážně nelákají. Ne vlastní vinou jsem se ale ocitl na komorním koncertě Klubu moravských skladatelů 3. března tohoto roku 2009. Už na začátku musím zdůraznit &ndah; nelituji toho. Nebyla to sice vhodná příležitost k seznámení (dívek tam bylo žalostně málo), ale jejich chyba; měly by z čeho vybírat. Valnou většinu publika totiž tvořili, považte, studenti Fakulty informatiky Masarykovy univerzity. Žádní studenti muzikologie, kteří to do koncertního sálu konzervatoře mají z filozofické fakulty coby kamenem dohodil, ani posluchači konzervatoře, kteří (obrazně řečeno) mohli na koncert dojít klidně v pantoflích. Samozřejmě, že se nějací našli, ale choulili se v zadních řadách. Informatici ale vědí, že je lepší sednou si do řad předních, aby kromě poslechu libých tónů mohli i sledovat hbité pohyby rukou, tu po klaviatuře, tu po strunách či klapkách některého z nástrojů.

Jako první číslo večera jsme zaslechli Sonátu pro housle a klavír. Citlivý klavír Renaty Bialasové se vhodně doplňoval s tklivými tóny, které vyluzovaly housle Romana Mžika. První část sonáty byla jako pučící kvítí prvních sněženek deroucích se ještě přes zbytky sněhu. Zbylé dvě připomínaly spíš tající sníh spouštějící povodeň. Dobrý výběr pro otevírací skladbu koncertu.

Při skladně Jiřího Matyse, Duu pro housle a violu, op. 39, vynikla špatná dispozice podia. Klavír byl sice nádherně symetricky umístěn přímo uprostřed podia, ale při této skladbě pro housle a violu jeho estetická hodnota bohužel hodnotu prostoru nepřebila a tak se oba umělci (k houslím Romana Mžika se v tomto případě připojila viola Aleny Ondrišíkové) tísnili v rohu podia. Jistě bylo v silách pořadatele klavír umístit alespoň o metr blíže rohu a tím vytvořit poněkud důstojnější prostor pro oba smyčce. Zvuku křídla by to jistě neubralo a více diváků by se mohlo kochat dovednými prsty pianistů.

Estetické cítění bylo napraveno už v další skladbě, opět s klavírním doprovodem. Alena Odrišíková ji zahrála spolu s Renatou Bialasovou. Byla jí Sonata balladica pro violu a klavír Michala Zenkla. Profesně dobře odvedená práce, ale zněla mi poněkud chladně.

Poslední číslo první části programu pro mě ale bylo opravdovým zklamáním. Sonáta pro hoboj a klavír, op. 7 (hráli Linda Česáková – hoboj, Jaroslava Filipová – klavír) jistě nepatří k „user friendly“ skladbám, ale dle mého názoru autor zbytečně vyplýtval potenciál, který v sobě obsazení poměrně neobvyklého nástroje (samozřejmě, že se jedná o hoboj) skrýval. Celá skladba působí jako hra na honěnou, kdy se, a je třeba zdůraznit zbytečně, oba nástroje přetahují. Autor skladby píše, že do ní chtěl vložit nějaké lidské sdělení – já ho tam však nenalezl. Je mi to líto. Navíc mi jako laikovi připadla sonáta nepřiměřeně dlouhá.

Kvůli špatně odhadnuté délce přestávky jsme bohužel museli první číslo druhé části programu strávit na chodbě. Jaká škoda! Z Dlouhé prodlevy, kterou na klavír zahrál sám autor Pavel Blatný, jsem byl naprosto unešen a litoval toho, že nemohu být uvnitř. Ta lehkost, ta radost z každého tónu hned dodaly mysli potřebné osvěžení, aby nedošlo při dalších číslech k nemilému faux pas. Potlesk mi dal za pravdu, že tak to tento večer cítili skoro všichni přítomní. Byl jsem ale lehce v rozpacích, že se zasloužilý autor a současně interpret musel několikrát kvůli potlesku vracet, snad mu to tedy alespoň udělalo opravdovou radost. Pavel Blatný je žijící velikán soudobé hudby a příjemně jej zlidštila skutečnost, že si na klavíru zapomněl pouzdro na brýle. Jeden ochotný stařík mu je naštěstí podal.

Dalším, jehož skladba zazněla, byl Milan Slimáček. V jeho Sonátě pro housle a klavír č.1 se rozezněly nástroje zásluhou Bohumila Smejkala (housle) a Vladimíra Hollého (klavír). Skladba byla opravdu posluchačsky vděčná. Žádné složité metamorfózy, zvuky jako by samy kvetly z nástrojů, prostě okouzlující hudba. Žádná chybička interpretů, ani stopy po zaváhání, hosle zněly mužně a přesvědčivě. Duše posluchače byla opět povznesena.

Nebýt skvělého Pavla Blatného, tak by jistě hřebem večera bylo Matysovo kvarteto. Škoda, že umělci si sami museli upravit scénu, každý z nich seděl na jiné židli, ale jejich provedení Smyčcového kvartetu č.7 od Jiřího Matyse bylo vhodné i pro méně zkušené posluchače (a že studentů–informatiků vydržela do konce drtivá většina). Krátké a energické pasáže (nikoli agresivní) vlily energii do žil. Zmíněný kvartet je napsán energicky, stručně a přesvědčivě, což interpretace podtrhla a umocnila.

Druhá část se nakonec ukázala jako ta lepší. Její složení pouze z prvních provedení se ukázalo jako dobrý dramaturgický počin. Všichni posluchači jistě odcházeli s pocitem dobře stráveného večera. Jedinou připomínku na závěr – snad i takovéto komorní koncerty by si zasloužily důstojnější prostředí. Je jasné, že dnes, kdy je vše otázkou peněz, nelze po organizátorech očekávat pronajmutí špičkového sálu, přesto takové drobnosti jako židle postrkané pod okraj jeviště výslednému dojmu z koncertu rozhodně nepřidají. Doufejme tedy, že tyto nedostatky se pořadatelům podaří do příštího koncertu odstranit a že se pokud možno stejný počet posluchačů zúčastní i dalšího komorního koncertu Klubu moravských skladatelů, tentokráte ve spolupráci s olomouckou pobočkou AHUV, v úterý 21. dubna od 19 hodin taktéž v koncertním sále konzervatoře v Brně.

Dvě kytice od vděčných diváků obdržela v průběhu koncertu klavíristka Renata Bialasová. Tentokrát vystoupila dvakrát pouze v tandemu s houslemi a violou, ale pravidelní posluchači ji vnímají především jako brilantní sólovou umělkyni. Příjemnou shodou okolností jsme ji mohli hned následující středeční dopoledne před jedenáctou slyšet na rozhlasové stanici Český rozhlas 3 – Vltava v Matiné Jiřího Hlaváče. Spolu s Milanem Bialasem hráli Divertimento od autora, jehož jméno mi uniklo. Ale hráli těch deset vltavských minut skvěle. Tak, jak je známe z „našich“ koncertů.

Jan Polívka


Související odkazy