Název tohoto článku souvisí s naší šmíráckou recenzí nového Hřebejkova filmu asi tolik, co název Kawasakiho růže s obsahem uvedeného filmu. Tvůrce má ovšem právo pojmenovat svůj film jakkoliv se mu zlíbí, takže tato námitka je jen detailem. Na druhou stranu, jak říká i jedna z postav filmu, ďábel je v tom detailu. Jak spolu uvedené souvisí opravdu vytušit nejde.

O čem zhruba film je, vám již jistě vaše internetové noviny, které čtete v práci po obědě, dávno prozradily: O hledání viny dávného estébáckého udavačství. Na první pohled bezúhonný otec (Martin Huba) je totiž obviněn tchánem ze spolupráce s StB a televizní štáb po této kauze jde. Zaradujme se, jde o český film s tématem a to není málo.

foto: www.bontonfilm.cz

Rozkrývání viny je jedním z nejobtížnějších dramatických modelů, vyžaduje od scénáristy propracovanost a promyšlenost, aby divák neměl až do finále jasno, kde skutečně vina leží a s každou scénou se jeho dojem obohacoval o nové pohledy. To se scenáristovi Jarchovskému poměrně daří. Rámec, do něhož je nacházení dávné otcovy viny zasazeno, obstarává dokumentární štáb. Poznamenejme, že tento model byl již použit Andrejem Wajdou ve filmu Člověk z mramoru. Dokonce, jak Hřebejkova, tak Wajdova dokumentaristka, si jsou typově podobné. Do Petry Hřebíčkové jsem se asi zamiloval, prorokuji, že se stane novou hvězdou českého filmu. Je nejen skvělou, ale i krásnou herečkou, která má šanci zaujmout i v zahraničí. Pochybnosti vzbuzuje herecký výkon Milana Mikulčíka, což jde částečně na vrub předložené postavě tchána a výkon neherce, fotografa Antonína Kratochvíla v roli sochaře.

Snímek je to dost ukecaný, dialogový, takže ostatní režiséři mohou Hřebejkovi závidět, že takovou látku mohl natočit pro kina, nikoliv pro televizi. O klíčových situacích se dozvídáme jenom z vyprávění. Přitom by se zobrazení situací například archivními záběry užitými v dokumentu, který se o hlavní postavě natáčí, nabízelo. Osobně bych si rád vychutnal Chudíka mučícího vyslýchané típaním cigaret o kůži. Ale to už by byl částečně dobový, tudíž drahý film.

foto: www.bontonfilm.cz

Nakumulované nepravděpodobnosti snižují moji schopnost plně se oddat postavám a příběhu.

Když tchán (a současně zvukař) se svojí milenkou vysvětlují manželce, že po nevěře mohou zůstat přátelé, působí jako sektou vypatlaná dvojice. Fajn. Ale tento motiv se úplně ztratí a po jejich „ujetosti“ dále v ději není ani památky. Dále, dcera se setká s biologickým otcem po řekněme třiceti letech a nijak ji to neuvede do rozpaků. Svého otce, který ji celý život vychovával, před matkou šmahem odsoudí, ale chybí scéna konfrontující její postoj přímo s ním. Tak snadnému zavržení nevěřím, není jí přece třináct... Sochař měl být zřejmě kladnou a sympatickou postavou, ale chyběla mi silnější reflexe toho, že odešel od ženy, se kterou čekal dítě.

I poté, co naskočí titulek "Konec" zůstává většina linek nedořešena, jak o jednotlivých postavách z rodiny, tak dokumentárního štábu. V jakémsi epilogu se nám naznačí, že za všechno můžou ty svině nahoře, jak si tady v republice rádi namlouváme, když Chudík coby dědeček sfoukává svíčky na svém narozeninovém dortu.

foto: www.bontonfilm.cz

Co je fajn? Za pochvalu například stojí Martin Huba i jeho závěrečný proslov včetně kamery kroužící kolem něj, už zmíněná Petra Hřebíčková, nápad obsadit Chudíka do role svině, i když to mohlo jít mnohem dál, snaha o film s tématem a napětím, výtečná scénka se slovníkem a nadávkami a pár detailů, například sochařovy koule. Kawasakiho růže není špatný film, řemeslně určitě uspokojivý, ale proti Musíme si pomáhat, ke kterému ji sám Hřebejk přirovnával, je to slabý čajíček.

Tomuro Suzuki