Včera jsme skoukli jedno nevídaně otřesné představení. První napříč se z toho chudák připil, druhý napříč hanbou přestal mluvit, třetí napříč konstatoval „všechno špatně“ a čtvrtý napříč tam raději vůbec nebyl.

Žádná interpretace, žádná stylizace, ani stín režijního výkladu, nevěrojatné herecké výkony, protivné herečky, nijaký rytmus, bez jakýchkoliv akcentů dramatických zvratů. Úplně zbytečně jsme si kvůli tomuto kousku nechali utéct Ordinaci v růžové zahradě.

Posilněn kávičkou jsem zasedl večer 11.11.2008 v koncertním sále Konzervatoře Brno, abych si poslechl, co že to přinese Klub moravských skladatelů jako hold skladateli Bohuslavu Sedláčkovi při příležitosti jeho životního jubilea. Ta kávička není příznak buranství, nýbrž respektu k projevu interpretujících umělců – bylo by krajně nemilé, kdyby se mi třeba začala naklánět hlava na stranu nebo by se se mnou dělo, chraň, ještě něco expresivnějšího.