Obrázek uživatele Napříč.cz

Až do dna

Napsal uživatel Napříč.cz dne .

recenze v Literárních novinách
Recenze v Literárních novinách
(č. 51/2008)
Autor: Jan Tlustý

Přestože do názvu své nové, tentokrát povídkové knihy vetknul docent informatiky, písničkář a spisovatel Josef Prokeš skeptické povzdechnutí Na sviňu svět, svět jeho vyprávění je v tomto dílku emocionálně i jazykově mnohem pestřejší, než by se podle titulu mohlo usuzovat.

Na sviňu svět – na první pohled nepříliš objemná knížka, spíše společník do vlaku než na dlouhé (pod)zimní večery. Již nikoli rozmáchlé vypravěčské gesto, jak tomu bylo v románu Sestup do základního tábora, ale život zachycený skrze fragment, drobný příběh, epizodu. Třicet různě dlouhých povídek, které obstojí samy o sobě. Čteny ve vzájemném zrcadlení však dávají obraz barvitý jako v krasohledu, lidské osudy jsou zachyceny v celém svém rozpětí od dětství až ke smrti. A dokonce ještě dál: vždyť od prvního odstavce až po poslední řádky jsou zde lidem nablízku andělé, lhostejno zda oblečeni v moderní jeansy či zvedající půllitr v nebeské nálevně.

V oněch třiceti povídkách rozprostřel Josef Prokeš pestrou paletu vypravěčských poloh, žánrů, intertextuálních odkazů, životních úspěchů i průšvihů. Jak je předznamenáno již v podtitulu (příběhy z dnešního Brna a Litovan), většina povídek je zasazena do konkrétních míst jihomoravské metropole i vesnice na Třebíčsku. Prokešovo Brno je především místem studentů a jejich učitelů: tu sledujeme záškoláctví učně kuchařského, jinde strastiplnou cestu mladých pánů na přednášku, která – jak jinak – skončí v putyce U Děkana. Je to svět sycený intenzitou prožitku, tvarovaný okouzlením a radostmi, často ale také zklamáním a bolestmi dospělého života. Všechny tyto prožitky jsou opravdové, až do morku kostí živé. Proto čteme-li o vandru středoškoláků do údolí řeky Rokytné a praví-li jeden z nich v samotném závěru: „Ale třeba z toho jednou vyrosteme“, chce se říci: zadrž slovo, nabírej z plných plic, než tě semelou starosti dospělosti. Nakonec ale ani věk není tím nejdůležitějším ukazatelem, jak dokazují Dravci z Kénigu, kteří na stará kolena založí kapelu a probojují se na přední místa hitparád.

Velké pozornosti se v Prokešově knížce dostává „temné struně“ dětského světa a dospívání: nejsou to pouze nefungující či rozpadlé rodinné vztahy, co se otiskuje do dětské duše, ale také šikana a lhostejnost či selhání pedagogů. Autor se však vyhýbá jakémukoliv moralizování – například pedagog z povídky. Tipoval bych ho spíš na prášky nevědomky usvědčuje sám sebe z profesionální neschopnosti a nepřímo odhaluje i svůj podíl na sebevraždě žáka učiliště. To vše čteme ale mezi řádky, podobně jako u některých dalších příběhů musíme domýšlet, co se za řečeným skrývá. Za zvlášť vydařenou považuji povídku Bílé Vánoce – v takřka lyrické a zároveň ironické poloze vypravěč adoruje rasistické jednání teenagerů, takže čtenáři až běží mráz po zádech: „A motá se tu další černá držka, tentokrát s frajerskou bílou holí. Což je pro vás hamletovské dilema: zbít, či nezbít? Vítězí vaše lepší já a jen mu tu bílou hůl o hlavu přerazíte. Hoj, hop a skok, rozprchnete se s jásotem dobře vykonaného díla a setmělými ulicemi se trousíte domů. Abyste ještě stihli pomoci při zdobení vánočních stromečků. Abyste se před slavnostní večeří v rodinném kruhu převlékli do bílých košilí. Abyste viděli bílé prasátko.“

Ironizovaná tíha života

V Prokešově knize je často úzko, hlavně z existenciální tíhy a rozličně pošramocených životů. Toto základní ladění knihy předznamenává první povídka Platím utopence, kafe a rum, v níž vypravěč usedá ke stolu v hospodě, v té „přistávací rampě zpackaných osudů“. Můžeme si docela dobře představit, že by k jeho stolu přisedly i některé další postavy následujících povídek. Mohla by to být vysokoškolská profesorka, jejíž profesní dráhu odstartovalo prosté odmítnutí v tanečních (Ještě ho tam chvíli nechej), mohl by to být tloustnoucí muž, jehož život tiká podle kalendáře hypotéky (Pointa za kartón maric), nebo třeba podvodný prodavač zdraví (Ten venkovní svět je stejně zvláštní). Mnoho Prokešových postav je osamělých, vykořeněných z prostoru lidské blízkosti a důvěrnosti. Vypravování má však na míle daleko k ufňukané sebelítosti. Jako protiváha životní tíže zde stojí živoucí a energický vypravěč, který sem tam na čtenáře pomrkává, pohrává si s jeho očekáváním, často události zveličuje nebo ironizuje. Na první pohled (či poslech) zaujme barvitým, expresivním a místy až vulgárním jazykem, který může sice pohoršovat, zároveň ale přitahuje jako magnet, od něhož se nelze odtrhnout. Tato řeč však u Prokeše míří ještě dál – je protkána velkým množstvím literárních aluzí, travestií a může potěšit i řekněme literárně vzdělaného čtenáře, který v rozklíčování intertextuálních vztahů nachází jisté potěšení.

Jak jíž bylo řečeno, povídky lze číst samostatně, zároveň ale Prokeš jednotlivé texty propojuje, takže v konečném účinku vzniká barvitý, mnohovrstevnatý svět. S technikou „propojování“ dílčích povídek je tomu podobně jako u Květy Legátové: zdánlivé nedůležitý detail se na jiném místě textu rozvine do šíře, takže teprve pří dalším čteni můžeme tuto souvislost plně aktualizovat. Na některých místech se vzájemné odkazování stává až zbytečně samoúčelné – chvílemi to například vypadá, jako by postavy nemohly poslouchat jinou hudbu než Dravce z Kénigu. Jako nosná se tato metoda naopak ukazuje u postavy inženýra Roberta, jehož vyprávěním je celý povídkový soubor rámován. V několika povídkách sledujeme oblouk Robertova života od dospívání až ke smrti, vždy ale jen prostřednictvím několika epizod, detailů. Je vypravěčem a je i tím, o kom se vypráví. Mnoho v jeho životním příběhu je nedořečeno, ale není třeba dovyprávět vše. Vždyť nakonec, co vypovídá o vztahu otce a dospívající dcery více než jedna banální, každodenní konverzace?

Pestrost Prokešova světa není založena jen ve střídání vypravěčských ohnisek a perspektiv, ale utváří ji také koláž mnoha žánrů – tu čteme poněkud svéráznou pohádku, jinde příběh v dopisech, tedy vlastně v SMS zprávách. Nasloucháme záznamům telefonátů i policejním výpovědím. Ruku v ruce s různorodostí žánrů jde i vrstvení stylů, autor například paroduje zaumný jazyk informatiků, výstižně zachycuje jazyk sedmnáctiletý „pubošů“ a podobně. A komu by to bylo málo, může podniknout i učenou lingvistickou výpravu do světa vojenského prostředí. Vždyť kdo by odolal úžasné větě: „Kurva pičo, napičuj tu piču do té piči!“ Jedno je jisté. Na malé ploše se autorovi podařilo zkoncentrovat výšiny i propasti života, obojí zde pospolu dýchá a potřebuje se. To vše podáno jazykem, který rozhodně nenudí. Skončeme tedy tam, kde vše začíná. „Na sviňu život!“ A pěkně do dna.

Josef Prokeš: Na sviňu svět (příběhy z dnešního Brna a Litovan).
Sursum, Tišnov 2008, 222 stran.

Jan Tlustý (Literární Noviny, 51/2008)
Autor je bohemista, působí na Ústavu české literatury a knihovnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Související odkazy