Pohádkář Josef Prokeš obráží poslední dobou besedy se čtenáři málem jako cvičený medvěd. Jen s tím rozdílem, že k sobě nemá medvědáře. 15. dubna jsem jej viděla v literární kavárně brněnského knihkupectví ACADEMIA, 19. května zase knihovně města Tišnova, včera cosi ze své knížky Na sviňu svět předčítal v literárním kabaretu na Husově ulici U slona. Možná že mlsného slona nebo kouřícího slona, to mi už z hlavy vypadlo, každopádně nějakého slona.

pondělí 11. února 2008
19:00 hodin
Galerie Starého Pivovaru, Brno

Výstava alternativního kulturního sdružení Napříč.

Poslední listopadový pátek roku 2008. Divadelní sál nového kulturního centra Starý Pivovar v Brně–Kénigu vibruje napětím. Je krátce před dvacátou hodinou. Na ulici tma a psí zima. Uvnitř umělecké dusno. Poslední diváci už nenacházejí místa dole v hledišti a šplhají se po schůdcích na galerii. Ale i tam je již plno. Despotický režisér celý v černém si otevírá blok na pokuty (kdyby někdo z jeho herců či personálu něco zvoral). Vtom úder gongu, osvětlení slábne, až zmizí docela. Hysterická divačka vykvikne.

„Franto, co bys tomu řek, že natočíme Máj?“

„Aloisi, počkej myslíš tedlencten hrdliččin zval ku lásce hlas? Čoveče ale já ti mám dojem, že jsou to nějaké veršíky.“

„No právě. Od Karla Hynka Máchy. Studnice české kultůry. To je naše povinnost to točit. Už jsem mluvil s Českou televizí. Jdou do toho.“

„Jasně. Proti tomu nemůže nikdo nic mít.“