Pohádkář Josef Prokeš obráží poslední dobou besedy se čtenáři málem jako cvičený medvěd. Jen s tím rozdílem, že k sobě nemá medvědáře. 15. dubna jsem jej viděla v literární kavárně brněnského knihkupectví ACADEMIA, 19. května zase knihovně města Tišnova, včera cosi ze své knížky Na sviňu svět předčítal v literárním kabaretu na Husově ulici U slona. Možná že mlsného slona nebo kouřícího slona, to mi už z hlavy vypadlo, každopádně nějakého slona.

J.P. na besedě knihovny Jamborova domu v Tišnově (foto: Miroslav Klepáček)

Jsou ta prokší čtení čím dál nezáživnější a nic je nevylepší ani jeho kytara, na kterou mezi námi děvčaty drnká stále roztřeseněji. Na tom jsme se shodly i s publicistkou Vendulou Brusinkovou. Že si s tím vším už nedá pokoj! Ten Prokeš. Vždyť jinak vypadá docela jako slušný člověk. Znáte to, takový ten sice slušný člověk, co by ale jako sůl potřeboval přežehlit a znovicírovat. Kdyby si alespoň na ta svoje autorská čtení a na všechny ty besedy bral s sebou nějakou kulturní vložku! Tak třeba já bych klidně zatancovala, ale svlékat se před čtenáři, to ne, mám svoji úroveň. I za honorář, cestovné a diety bych si kalhotky rozhodně ponechala.

J.P. na besedě knihovny Jamborova domu v Tišnově (foto: Miroslav Klepáček)

Jestli vám tedy bude někdo vnucovat pozvánku na Prokeše, vezměte si ji, abyste neurazili, ale za rohem ji odhoďte do koše. Vždyť na toho Prokeše chodí stejně jen samé staré báby, které už by měly mít rozum, ale které se ještě na poslední chvíli snaží ze života urvat, co se dá. A když neuspěje s pohádkami, jako že neuspěje, dá se ten Prokeš beztak na detektivky, jak ho tak šacuji. Což bude jeho definitivní konec, protože detektivky už vůbec nejsou literatura.