Ve středu 10. května přivítala Fakulta informatiky po roce publikum ProFIdivadla, které stoupalo do posluchárny D1 s neskrývanou zvědavostí: jaké bude to letošní představení, kulatě jubilejní? Tradiční premiérová scéna byla zaplněna do posledního místa. Doslova. Diváci usazení v uličkách, ležérně opřeni o techniku osvětlovačů a tak trochu nemotorně v cestě fotografům, k ProFIdivadlu každoročně patří. Stejně jako nervozita v zákulisí či stáčené víno kolující v posledních řadách. Nebo očekávání, které se nad hledištěm zhmotnilo v natolik elektrizující atmosféře, že výzva k vypnutí telefonů přichází v poslední chvíli. 

Foto: Eva Růžičková

Napětí před i za pomyslnou oponou bylo tentokrát větší než v předchozích devatenácti sezónách: všichni jsme očima hledali autora románu, přislíbivšího účast pouhé dva týdny před premiérou. A Pavel Kohout opravdu přišel. Drobná postava velkého literáta usazeného na VIP místě působila křehce a vybízela k úvahám, jak jej asi osloví soubor divadelních nadšenců–amatérů z Masarykovy univerzity. Soubor známý absencí servítků a rozvolněnými adaptacemi klasiků. Někdy natolik neotřelými, že s ním tíž komunikují skrze právníky, aby proFIdivadelní inscenaci pro jistotu vykázali z veřejného provedení.

Foto: Eva Růžičková

Ale to se již v sále setmělo a začal děj rozehraný v tak absurdně vykreslených kulisách, až si divák neznalý literární předlohy mohl připadat jako v sondě do života švihlé rodiny s roztomile naivní dcerou učící se na první světovou katyni. Avšak i jemu začalo záhy docházet, jak morbidnímu spektáklu je přítomen. Pod lehce konzumovatelným povrchem rozehrává mezi řádky Pavel Kohout příběh o smyslu nejvyššího trestu, o posledních věcech člověka, o smrti. A to s faktografickou přesností, historicky rozkročenou od Aztéků přes Marii Stuartovnu po úvahy o současných režimech, které se mění, ale kati v nich zůstávají. Diváku z toho půldruhé hodiny běhá mráz po zádech, zátylku i všelijakých jiných místech.

Foto: Eva Růžičková

Nosnou složkou románu i jeho divadelní adaptace je bezesporu jazyk: v popisné rovině popravčích technik jdoucí do detailů, zároveň však úředně strohý, neurčitý, až odtažitý. Jazyk přesvědčených, že v byrokratickém aparátu jsou těmi na správné straně, konajícími dobro pro ostatní. Řeč slušných lidí. A proto tu místo kata máme úkonáře a popravovaný je zákazníkem. Z nadčasového „newspeaku“ naskakuje husí kůže i po letech: kdybychom obměnili slova na specialistu a klienta, Kohoutův román by mohl být stejně dobře napsán v nedávné době. Pravda, katy už nemáme. Tak dnes snad exekutory?

Foto: Eva Růžičková

ProFIdivadlo je sympatické svou kontinuitou; představitelé hlavních rolí z minulých let si v nových inscenacích často zahrají okrajový, arciť charakterně vypointovaný part. A to společně s herci, kteří do své velké role teprve dorostou v některém z příštích představení. Funguje to výborně, a nejenom proto sklidilo představení zasloužený aplaus. Kvality divadla potvrdil i Pavel Kohout při následné besedě. A divadelníky potěšil tím, že scénář (upravený na míru souboru Janem Bornerem v dramaturgii Josefa Prokeše a režii Zdeňka Filipce) pro něj bude inspirací, z níž hodlá čerpat při vlastní adaptaci románu, jejž dosud považoval za nedramatizovatelný. A připíše to celé ProFIdivadlu. No není to hluboký divadelní příběh?

Foto: Eva Růžičková

Nakonec nastal čas nechat v sobě premiérový zážitek doznít. V hospodě, s celým ansámblem, jak jinak. A těšit se po týdnu na derniéru, a po ní na další proFIdivadelní sezónu, která tak jako již dvacetkrát předtím bude jistě stát za to.