Dali jste tam mrzáky, Rómy a důchodce, ale žádný normální lidi
Napsal uživatel Napříč.cz dne .
Touhle volně citovanou větou si jedna z divaček rozhořčeně ulevila po shlédnutí premiéry dokumentu “Film jako Brno”. Nevědomky tak vlastně zformulovala téma xenofobie v (české) společnosti, které se pokoušel film skrze události v něm zachycené reflektovat. Ale popořadě.
Na počátku byl první máj. Lásky a pochodu údajných neonacistů čas. V tento se den totiž rádi tihle mladí a udatní mladí mužové promenují po Brně, aby předvedli svá mužná těla a bujné hřívy před dychtivými zraky snědých rómských krasavic z Cejlu. Neopomíjí u toho ani zapůsobit na city dívek skrze lásku k vlasti a sborově za pochodu recitují:
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou!
Soky těchto jinochů je parta, která se snaží (nejen) opálené dívky naopak okouzlit svým čistým charakterem a citlivostí, neb Cejl je pro ně místem, kde borový zavání háj a o lásce šeptá tichý mech. I vydali se brněnsky blokovat onen průvod dělníků, které hanlivě častují slovem “nácek”.
Do hry o přízeň cikánek vstupují další. Politikové stojí v bezpečí o kus dál, rozumně vykřikují “chlapi, neperte se” a po očku sledují, jaký to udělá dojem. To uniformovaní policisté jsou jiní kabrňáci. Trhají skupiny dělníků i blokádníků od sebe holýma rukama (tedy až na pendreky, které v nich svírají). A novinář se zase rád blýskne před Eržikou svým bystrým postřehem, když upozorní (se sotva postřehnutelným pozvdechem) na to, že se vlastně nikdo vůbec nepere. A zvířátkům v zoo je to úplně šůma.
Takovýto bizár, jak jej sami nazývají, se s trochou nadsázky rozhodli portrétovat mladí filmaři z prvního ročníku dokumentu FAMU (ano, to jsou ti, co na ně platíme daně a oni pak mohou popíjet do časných ranních hodin v hospodách) pod vedením pedagoga a režiséra Víta Klusáka (ano, to je ten, který nalákal důchodce a chudé na periferii za nejlevnějším, žel neexistujícím hypermarketem, aby se jim vzápětí vysmál ve svém filmu Český sen). Výsledný dokument, skromně pojmenovaný “Film jako Brno” měl premiéru před zhruba třemi stovkami diváků ve vydýchaném sále Břetislava Bakaly a následovala po něm diskuze.
Sedmdesátiminutový film je členěn do sedmi kapitol podle hlavních táborů prvomájového panoptika. Mají zde prostor novináři, dělníci (alias neonacisté), policisté (alias antikonfliktní tým), romové (alias romové), politikové, blokádníci a také návštěvníci a zvířátka v zoo (alias nezúčastnění).
Dramaticky, emocionálně i autorsky nejvýraznější byla asi kapitola Robina Kvapila, který nechal zaznít slova zapšklého protirómsky naladěného anonyma, jehož řeč doprovázel obrazem potulujících se Rómů. V diskuzi pak student jasně vyjádřil svůj názor, že “náckové jsou zmrdi”, nicméně faktem zůstává, že ve své kapitole ani on žádnému Rómovi promluvit neumožnil.
S lyrikou na politiky šla Natálie Císařovská, která nechala číst různé postavičky zevlující na politických mítincích ukázky z Máchova máje.
Schopností obrazové metafory se blýskla Kristýna Bartošová, když po skandujících slovech blokádnického davu o jednotě černých a bílých střihla na ležícího černo-bíle žíhaného psa.
S největším úspěchem publika se asi setkala scénka, kterak se policista mile nemotorně oblékal do pláštěnky, ač autor ve své řeči zdůraznil, že si práce policie velmi váží.
Oč zajímavěji zněl koncept poslední kapitoly ze zoo zprostředkovat pohled těch, kteří se prvomájové taškařici nezúčastnili, o to méně přesvědčivěji vyzněla jako závěr celého filmu. To ovšem není problém primárně režiséra dané kapitoly, ale spíše celkové dramaturgie. Co však autorovi lehce vytknout lze, je, že sice nápaditě umístil do obrazu titulky vystihující, co si myslí přežvykující zvířátka, avšak fakt, že šlo o názory převzaté z internetových diskuzí neměl divák možnost dešifrovat a tak nápad působil nakonec lehce infantilně.
Největší problém celého filmu by vlastně mohl formulovat novinář portrétovaný Klusákem v první kapitole, který potvrdil pravidlo, že bez konfliktu není reportáže (a ani dokumentu).
Z diskuze vyplynulo, že vlastně téma celého filmu vidí jednotliví autoři dost odlišně. Někteří jako atmosférickou koláž jednoho prvomájového dne snímaného sedmi kamerami, jiní jako potvrzení smyslu na účasti v brněnské blokádě, boji proti xenofobii a nutkání upozornit na to, co vy tupci nevíte, že náckové jsou špatní, áno!
Tak či onak, přes všechny výhrady lze konstatovat, že se studenti za své dílo stydět zdaleka nemusí, odvedli kus poctivé práce a je furt lepší, že čas trávili za kamerami a ve střižně, než aby byli součástí onoho bizáru.
Robert Napříč
