Komáři útočí

outdoorová sociologická fraška s multimediálními prvky

Umělecký vedoucí projektu Robert Král ¤ Produkce Zdeněk Filipec ¤ Dramaturgie & PR Josef Prokeš ¤ Grafický design & foto Tomáš Staudek ¤ Účinkují Michaela Radvanová, Patrik Illy, Daniela Šišková, Dominika Suchánková, Jaroslav Poliak, Zdeněk Filipec

multimediální stínohra
(foto: Tomáš Staudek)

Skupina šesti mladých herců, spolu s režisérem, zvukařem, osvětlovači a specialistou na videoprojekce, prezentovala minulý víkend (18.7. – 20.7.2008) na turné v Jedovnicích a v Pasohlávkách svoji Lážo–plážo–napříč–teatro–show. Šlo o divadelně-multimediální představení konané pod širým nebem.

Hlavní část, letní odpočinkové divadlo s názvem Komáři útočí, vytvořené a nazkoušené během jediného týdne v Jedovnicích, obsahovalo spoustu neopakovatelných gagů, originálních převleků, svlékacích scén, zajímavých postaviček (v čele s nádherným debilem Kájou), akrobatickou jízdu na jednokolce, smyslnou stínohru a poutavé videoprojekce.

předkrm Josefa Prokeše v podobě autorského čtení povídek | Patrik Illy přednáší základy teorie memetiky (foto: Tomáš Staudek)

V Jedovnicích se show skládala ze tří částí – autorského čtení povídek z knihy Na sviňu svět, divadla a krátkého filmu, v Pasohlávkách vzhledem k větru a dešti musela být poslední část vynechána. Provokativní snímek Kdo je V. K.? (k jakému prezidentovi asi iniciály odkazují?) mate možnost vidět na těchto stránkách.

krásná dívka na pláži Daniela Šišková | Jaroslav Poliak jako vekslák s repelenty a Zdeněk Filipec v roli důchodkyně (foto: Tomáš Staudek)

Projekt, který podpořili Kult, Vertigo.cz, Jihomoravský kraj a divadelní studio Dialog, bude opět k vidění na podzim a to v Brně na Staré radnici (v prostorách divadelního studia Dialog) a ve studentském klubu Starý pivovar v Králově Poli. Milovníci literatury, divadla, filmu a kumštu vůbec se tedy mají na co těšit!

Michaela Radvanová v roli reportérky a Zdeněk Filipec coby debil Karel | režisér Robert Král s herci při děkovačce (foto: Tomáš Staudek)

Videa z představení

Krátký sestřih pro Jedovnický infokanál

Upoutávka na divadelní představení Komáři útočí

Z deníku režiséra...

Wow. Finish. Po desetidenním maratónu můžeme konstatovat, že Letní divadelní dílna v Jedovnicích a následné turné skončili úspěšně.

Pro diváky, kteří do Jedovnic ani Pasohlávek na Lážo–plážo–napříč–teatro–show nepřišli, bych pro začátek shrnul, o co přišli:Autorské čtení na začátku, 6 herců v těsném kontaktu s publikem, asi 20 pitoreskních postaviček, spoustu převleků, tanečně snovou stínohru, videoprojekce, gagy, jízdu na jednokolce, krásné dívenky, nezávislý snímek, a to vše umocněno nejvelkolepějším divadelním stropem – širým nebem.Možná by ale i tak všechny příznivce a potenciální zájemce zajímal pohled ze zákulisí, jak celá dílna probíhala. Nahlédněme do jakéhosi deníku:Poslední chata v Jedovnicích, kousek od nás fotogenické jezero, před námi letní tábor a za námi už jen les. Tady strávíme tvůrčí týden. Začínáme tím, že si venku mezi stromy promítáme na plátno snímek Memplex, který by se měl stát našim výchozím materiálem pro další divadelní tvorbu. U toho před projektorem plápolá skutečný oheň, což některým přijde mírně zvrhlé. Nedivím se.Ráno začínáme etudami. Vybalujeme kostýmy, převlékáme se, štěkáme, předvádíme opilce, střídáme fiktivní prostředí od superstar po blázinec. Objevují se i pochybnosti, zda vůbec lze za týden v podstatě z ničeho představení vytvořit. Utěšuju ostatní ale hlavně sebe, že přece úplně bude stačit dvacetiminutová divadelní skica. Musíme do toho po hlavě.Dalšího dne se po rozehřívacích divadelních etudách zaměřených na rozvoj improvizačních schopností a představivosti oddáváme kolektivnímu brainstormingu. Co může být mem? Kde a jak se přenáší? Existuje anti-mem? Proč náš žerou komáři? Přemýšlíme. Po vlažném rozjezdu padají nápady ze všech stran. Najednou je večer a základní kostra scénáře je hotová. Den končíme v euforii na zběsilém kolotoči ve stavu bez tíže.Scénky se postupně časem rozvíjejí, základní příběh se usazuje a postavičky krystalizují: vědec Bedřich, kariéristická, ale sexy reportérka Valérie, debil Kája, úchyl, narcistický plavčík, čarokrásná frajla v hospodě, rozjivené dětičky, polosenilní úča, ješitný režisér, líbezné tanečnice různých etnik... Za noci ještě stihneme trochu hudby, kytary a vína. Komáři útočí a mstí se nám za hlavní leitmotiv naší hry.Premiéra je již pozítří! Musím říct, že jsme pilní. Zatím plavky ozkoušeli jen dva, Zdendovy in-lajny stále trčí v kufru, Daniela skončila s podtrháváním v knížce o klaunech a mimech jen o dvě strany dál než byla před příjezdem. Holky v čele s Míšou doupravují kostýmy, Zdeněk komponuje hudbu, Tomáš chystá videoprojektor a mně padá na hlavu šiška. Šiško, ty bestie!Přijíždějí nám posily – zvukař, štychař a inspicientka, aby se ten kolotoč převleků za oponou dal vůbec zvládnout. Chata je našlapaná lidmi a energií, taky je tu ale cítit únava a kdesi zapomenuté ponožky.Wow. Premiéra! Chechot, potlesk, radost, balení a další štace... Kdesi v Lysohlávkách.

Robert Král
režie

Objektivní hlášení plukovníka...

Už když jsme přijížděli k Jedovnicím, kde se letní divadelní dílna měla uskutečnit, kluci s autem kroužili okolními obcemi a vylepovali plakáty zvoucí na naše divadlo. S týdenním předstihem, což je tak akorát. Ale na divadlo, které ještě vůbec nebylo! Což se mi jevilo jako nebetyčná drzost.

Hned první večer Robert promítl svůj film Memplex, na jehož základě se měl postupně vytvořit divadelní scénář. Hned vzápětí se rozdělovaly a přerozdělovaly úkoly, členové dílny byli vtaženi do problematiky. Každý přemýšlel, čím specifickým by mohl přispět. Já byl stále přesvědčen, že je to nebetyčná drzost a že to nemůže vyjít. Snad kdyby to bylo dívadlo o zvířátkách, ale o memech? A memplexech?

Jenže ono to fungovalo! Hned druhý den ráno se začal celý projekt rozjíždět jak husitské vozy plné kamení. Zkoušelo se třífázově: dopoledne, odpoledne a večer. Ještě že alespoň na oběd a večeři jsme se mohli utrhnout. Rejža byl strašlivý diktátor a Zdenál jej v tom ještě podporoval. Z lesa i garáže se ozývaly skřeky se zárodky příštích dialogů, lesní zvěř před nimi v hrůze prchala. Druhou noc k ránu se k ohni vplížil Růžový Pardál, cenil zuby a slintal. Zahnali jsme jej hořícími větvemi.

V šíleném trysku následně ubíhal den po dni a já si nervy léčil krmením kaprů a kačen u svého rybníka. Porybní i pytláci mě už na dálku zdravili, měsíc pílil k úplňku a slunce se za mraky oddávalo bůhvíčemu. Avšak nastojte, naše divadlo se stále více kotilo k dokonalosti. Jednou odpoledne za námi dokonce přijel redaktor z Blanska a fotografoval herce pro své čtenáře.

Až nastal den před premiérou. Večer jsme si na place chtěli udělat generálku se vší technikou, avšak déšť nás zahnal do garáže, takže premiéra byla jaksepatří na tvrdo, já to zleva svítl poprvé, půjčovali jsme si po okolí kladivo a hřebíky, ale když jsem to pak celé poprvé uviděl ve vší parádě, tak jsem i jako programový cynik vyměknul a nejvíce se mi líbila Daniela v růžové sukénce jako baletka a pak jako cirkusačka. Nebo nejprve jako cirkusačka na jednokolce a až posléze baletka? Růžová barva totiž mladinkým herečkám tuze sluší, zatímco staří pardálové jsou v růžovém hnusní. Ti mají šedivě pelichat.

Páteční premiéra u výletní restaurace Barachov byla dobrodružná tím, že na jeviště – arciť z dálky – viděli i štamgasti z restauračních teras. Kteří přišli pro všechno jiné, jenom ne pro divadlo. Do třeskotu půllitrů a řízných přípitků se tu a tam připletlo nesmělé dětské žadonění: „Tati, já bych chtěl tam dolů, k tomu divadlu!“ A otcova pedagogická odpověď: „Tady seď, škoda padesátikoruny, za tu mám dvě piva, uvidíš to i odcamcať.“ Přesto platící diváci na konci tleskali a my pak složitou techniku balili a autem odváželi a na chatu se ploužili a já okamžitě v posteli omdlel. Byly to mdloby z radostného zadostiučinění, neboť realizační tým opravdu dokázal z ničeho vydupat nápady a improvizacemi hýřicí půdruhahodinové divadlo. A když přidáme literární předkrm a filmový zákusek, tak to bylo lážo plážo napříč teatro show v rozsahu celkem 140 minut.

První repríza se konala hned následující sobotu v kempu Olšovec. Zde jsme rozbili náš divadelní svatostánek na zelené louce a nic rušivého kolem nehrozilo. Nepočítáme-li asijské fotbalisty, kteří však před zahájením naší produkce pietně zmizeli. Teprve zde se naplno projevilo, že kempoví diváci spíše neznají, nežli znají kód divadla, že někteří z nich úvodní pseudo-vědeckou přednášku á la Cimrman berou jako zakuklenou výčitku svým školním nedostatečnostem. Dlužno podotknout, že rádoby vtipní remcalové se nám po skončení představení přišli omluvit a dali se slyšet, že to bylo dobrý. Fakt dobrý. A jestli prý Karel pije, tak mu zaplatí panáků kolik jen vydrží. (Roli debila Karla ztvárnil nenapodobitelně Zdeněk Filipec právě proto, že debilem ve skutečnosti není, a nabídku panáků pak musel odmítnout, neboť odvážel autem techniku zpět do základního tábora.)

Nedělní představení na pláži u Velké laguny v kempu Pasohlávky se konalo na břehu jezera, v němž se majestátně odráželo panoráma Pálavy. Při stavbě projekčního stanu a jevištního pozadí nám vichr rval plachty z rukou a trhal úpony. Po nebi se honila dramaticky barokní mračna a rejža je na kolenou prosil, aby nespustila až do našeho odjezdu. Několikráte jsme také vyhlašovali začátek představení celokempovým rozhlasem. PRŠET NEBUDE, DIVADLO BUDE! neslo se ze všech reproduktorů. Diváků se zde sešlo nevíc, seděli na lavičkách i na trávě, ponejvíce všek stáli v širokém půlkruhu kolem nás. Reproduktory na stojanech jsme měli zabaleny v igelitových pytlích, notebooky a projektory zakryty stříškou plachty, reflektory odpařovaly kapky deště svým vlastním žárem. Těsně před začátkem představení se utišil mírný deštík a diváci od samého začátku jeli s námi. Zatím nejlepší publikum. A to i přesto, že v něm bylo dost Němců a Holanďanů. Asi v polovině přestavení začalo vytrvale pršet. Herci hráli na pokraji sil (hodně scén je polonahých, což v dešti a větru není věru žádný med), ale jen několik diváků zbaběle prchlo. Ti prozíravjší si roztáhli deštníky, ostatní stoicky v proudech deště vzdávali takto hold hereckému kumštu a úpornosti komediantské party napříč. Potlesk byl dlouhý, nikdo neodcházel, protože už byli všichni stejně promočení do mrtě. Balili jsme za tmy a záclon vody, rozjížděli jsme se dvěma auty do Brna a jedním až do Ostravy.

Až když jsem se v pondělí ráno od našich ostravských kolegů dozvěděl, že i oni v pořádku za deště a tmy dorazili, spadl mi příslovečný kámen ze srdce. Zadaří-li se, Tomáš i nějaké další fotky vystaví, abyste na vlastní oči okoštovali něco z atmosféry těch hektických dní. Tento projekt sdružení Napříč byl v našich aktivitách zatím časově i organizačně nejnáročnější. Lážo plážo napříč teatro show je za námi. Budeme si lízat rány ještě několik dní, než se z toho divadelního megacirkusu vzpamatujeme. Ale bylo to krásný...

Josef Prokeš
dramaturgie