Být či nebýt, to je oč tu stále běží. Hamlet, ač adaptován v tisíci různých verzích, se neustále vrací na jeviště, aby mstil svého otce. Nebo, jako v tomto případě, dělal barmana a naléval rum. Jamajský.

Shodou okolností se toto představení konalo na půdě Starého Pivovaru, kde jsem zhlédl před časem hru Hamlet DEstroj v podání divadla Krůta na Porážku. Tam zas byl Hamlet anarchista, co jezdil na motorce, která jako by vypadla z filmu Šílený Max. Děj sice nikdo z přítomných nepochopil, ale ta motorka, pane jo, ta byla.

To tenhle Hamlet v Emodrinku byl onačejší. Postmoderně pomrkával na diváka, že to je jen divadlo a že se nebere tak vážně. Původní hra byla vykuchána tak, že z ní zbyla jen postava Hamleta, recitující repliky z původní hry, jeho matka, velmi upravené postavy Horatia a Ofélie a název Elsionor. Z původní msty otce se příběh změnil na jeho návrat z emigrace. Jen ta existenciální tíseň a závěrečný masakr zůstaly.

Emodrink z Elsinoru: Hamlet (Zdeněk Filipec);
foto: Tomáš Staudek

Tuhle hru napsal Prokeš a taky v ní hraje napůl sám sebe. Prokeš píše už dlouho. Je už starej a šedivej a všechno, co mohl, už vesměs napsal. Nezbývá mu tak, než recyklovat použité nápady zas a znova. Pořád ty stejné vtípky, které napoprvé byly kdysi směšné, už ale působí poněkud vyčpěle.

Protože je Prokeš už v dědečkovských letech, stále více si uvědomuje generační propast, která ve společnosti zeje. Tohle téma se už objevilo například v jeho verzi hry Cukrárna Myriam od Ivana Klímy. To v Emodrinku si vzal Prokeš na mušku technosmažky a emíky. Nu což, jsou to subkultury dnešní doby, působí srandovně už sami od sebe a tak si z nich taky dělá každý srandu. Je to asi tak revoluční, jako když si umělci dělají legraci z Mekáče. Prokeš do nich jde místy vtipně, místy křečovitě, místy až školometsky, třeba když vysvětluje, jak se má psát blogísek po emařsku. Do toho směska různých, většinou již nejméně jednou použitých nápadů jako například poslušný Pes, v tomto případě Fena. Dokonce i na písničku došlo, ač toho se diváci děsili nejvíc. Prokeš vytáhl kytaru a zapěl popěvek svého mládí, kdy byl ještě hezkej a holky na to letěly.

Emodrink z Elsinoru: Technocoura (Martina Pelcová) a Host (Josef Prokeš);
foto: Tomáš Staudek

Jo, zahraný, to bylo hezky. Zdenál už Hamleta hrál (znalý divák ví) a i tady hraje bravurně. Taky při jeho replikách nezůstalo ani jedno oko či kalhotky suché. Prokeš, ačkoliv je ošklivej, taky hrát umí a ten jeho bručák se dobře poslouchá. Technocoura měla hezký prsa, takže jsem děkoval za sedadlo na balkoně s nádherným výhledem. I Emoboj byl k nakousnutí. A tu Fenu, tu bych si pořídil domů. Do boudy.

Abych to shrnul, Emodrink byl směs dobrých nápadů, špatných nápadů, trapných vtípků i propracovaných aluzí na starou klasiku. Prostě jako když Fena s Prokešem vařili dort. To všechno za pomrkávání na (znalého) diváka. A to je ta postmoderna, milé děti.

sepsul Petr Hájek

Emodrink z Elsinoru: Emoboy (Marcel Brož) a Pes (Daniela Šišková);
foto: Tomáš Staudek

Související odkazy

• Emodrink z Elsinoru
  stránka o postmoderní divadelní hře
• Fotogalerie
  fotografie z premiéry – Sklepní scéna C.E.D., Brno, 18.11.2009