Ulicemi Prahy líně protékají vlhké cáry mlhy. Pach tlejícího listí sílí a lepí se na patro jak plesnivá karamelka... z Lídlu. I když jsou zvuky města utlumeny burácivým tichem, můžeme zpovzdálí slyšet jakési mumlání. Mohla by to snad být prosba o pomoc, zadušena špinavým roubíkem? Než stačíme zjistit více, zvuk náhle utichá, jako kdyby byl rozťat sekerou. Po chvíli, která by ale klidně mohla býti věčností, se z mlhy vynořuje postava oděna v bílém a gestikuluje naším směrem. Blíže, pojďme blíže, zapojme se do cyklu, nebuďme nevěrní, závistiví, mstiví, zlí, úchylní, hanební, bezcharakterní sráči! Zapojme se do cyklu a dejme to nejkrásnější, co na světě je. Život.

Postava v bílém se usmívá a bere nás za ruku.

Za nehty má hlínu.

A voní po čerstvém Kompostu.