Ve čtvrtek 10. dubna 2008 jsme od dvaceti hodin příjemně poseděli v brněnském klubu Prádelna (Skřivanova 1) při vernisáži výstavy fotografií Heleny Grulichové. Její povrchy omítek domů jsou mírně barevně zpracovány počítačem do temnějších poloh tak, aby se líbily napříč dekadentní populaci. Adjustace decentní, originální pasparty z vlnité lepenky ozvláštněny cáry igelitu. Nebo prezervativu? Ne každý jako ona nachází krásu v oprýskaných fasádách domů před demolicí; například my napříčáci jsme spíše pro moderní prosklené fasády z eloxovaného hliníku a pro klimatizaci nebo alespoň ústřední topení. To bychom fotili! U Grulichové jde vlastně o recyklaci výstavy Surfaces z Café Piksla v Břeclavi loňského roku, kde prodala se slevou dvě umrcasené fasády s popelnicemi.

Na úvod vernisáže zahovořil omšelý a polosenilní teoretik natolik bludně, že obsah jeho sdělení pochopil pouze pan vrchní. A kdoví jestli. Protože se raději nevyjádřil. Citujeme: „Raději se nebudu vyjadřovat.“

Potom samotná umělkyně chválila své učitele, zejména Evžena Sobka. Moc jí to slušelo v černých rukavicích po lokty, rovněž účes a dekolt měla hezký, na vizážistovi věru nešetřila. A dozvěděli jsme se od ní, že umění je řehole. Citujeme: „Umění je řehole.“ A slovo Umění vyslovila s velkým U. Což bylo dojemné. „Umění je řehole!“

Její bratr, Tomáš Grulich, následně ozvláštnil vernisáž starou čínskou poezií, Sergejem Jeseninem a Vladimírem Holanem při elektrickém klavíru. Na který hrál a sám si své zhudebněné texty zpíval. Nikoli falešně. Bylo to však na náš vkus trochu smutné, my rádi poctivou českou dechovku, jakou hrála nebožka Moravanka. Takovou tu do skoku, jestli rozumíte. Co se při ní konzumují řízky a pivo. Tak takovou.

Nesporným vrcholem celého povedeného večera byl Jan Michelfeit, blonďatý mladíček s dredy a s výrazem zatoulaného a krapet sjetého andělíčka strážníčka. Už při Zeleném saténu Emila Viklického mu podjel pod nohou posuvný pedál, takže sama Umělkyně mu kramflíčkem své botky pedál přidržovala. Aby neujížděl. Ale on stejně ujížděl. Pak andělíček střihnul Kluka z Kampy Karla Růžičky a Chicka Coreu v jeho Childrens Song 11, kde se však důvodně domníváme, že asi ve dvou třetinách skladby zapomněl noty a obmyslně to zamaskoval improvizací. Ale před napříč nezamaskoval, nám nic neujde. To už jsme mu chtěli vylít na dredy pivo, jenže spustil Preludium Cis moll Sergeje Rachmaninova. Což je – ráčejí odpustit – zamilovaný flák našeho pana zmocněnce, který se hned při prvních tónech rozvzlykal. A vzlykat nepřestal, jelikož strážníček to hrál fantasticky. Byl fakt dobrej, dobrej! Ten by se hudbou mohl živit.

Nežli jsme se rozhoupali a stačili se napříč složit na jediný vystavený artefakt, celou výstavu koupila naležato firma Štuky a omítky, a.s. S tím, že ji (výstavu) budou putovně vystavovat ve svých kancelářích pod názvem Tak takhle my si omítky nepředstavujeme.

Chmurným vrcholem celé vernisáže byl tmavý vlasatý chlap, který sklepním okénkem nahlížel 37 secund do Prádelny, právě když volavky kroužily nad jezerem za svitu lampionů. „Fuj, to je škaredý zjev!“ pravil kdosi z nás a měl pravdu. Takoví škaredí na vernisáže nepatří. Protože ti by krásu fotografií Helenky Grulichové sotva ocenili.

Jelikož protože Umění je řehole. Řehole napříč.