Za krapet tajemným názvem Rekes Mudes se neskrývají čtyři mladí rockeři z Brna-Žabovřesk. Založili sami sebe v magické chvíli opozice Souhvězdí Žab 16.6.2006 přesně v 16:06 hodin a namísto žabího vřeštění usilují znít jako sedm seker současně (pozpátku čteno seduM sekeR) – naléhavě a ostře a úderně jako třeba Aerosmith, Bon Jovi, Alter Bridge nebo Nickelback. A docela se jim to daří.

Vsadili na poctivý, čistý a melodický rock bez přísad, bez alternativ, bez vedlejších vlivů, takže se hudbou nejspíše chtějí živit profesionálně. Pro jistotu ale zpočátku všichni studují vysokou neuměleckou školu, od lékařské fakulty počínaje po fakultu informatiky Masarykovy univerzity konče. Možná i proto lze v jejich opusech vycítit jistý intelektuální kalkul, záměrné směřování někam, kde nikoho nepopudí. Hudebně se pochopitelně vzdělávají rovněž, ať již oficiálně nebo soukromně. V jejich nasazení po všech stránkách cítíme značný potenciál, který se doufejme bude dále rozvíjet.

Již kupříkladu jejich webové stránky jsou vytvořeny esteticky uměřeně a kultivovaně. Výhrady bychom na nich pochopitelně mohli vznést k lecčemu, třeba ve výběru fotografií: z desítek snímků mohli vyselektovat jenom několik těch opravdu nezdařilejších; avšak to je již záležitost opravdu individuální. www.rekesmudes.cz

Vlastní promo CD Rekes Mudes s názvem Hledala maleny obsahuje 12 původních písní. Texty všech napsal zpěvák Vojtěch Přehnal a jako autora hudby přizval i svého bratra bubeníka Josefa Přehnala. Ten na bicí hraje ostře a dynamicky, opravdu rockově. Karel Uličný svoji kytaru zvládá invenčně, někdy by u něj ale možná méně znamenalo více; i v rocku posluchači ocení zdánlivě lehce a s nonšalancí odhazovanou uvolněnost, která se ovšem dostaví až postupně. Uličný má rozhodně cit pro atmosféru i náladu skladby, nesnaží se za každou cenu prosadit brutálními sóly tam, kam nepatří. Jeho melodické linky souzní s linkami zpěvnými a pozorný posluchač najde v jeho rifech vliv moderního stylu post-grunge, tedy vliv kytaristů z formací Nickelback, Alter Bridge, Hinder, Staind, Foo Fighters a jistě i dalších. Svoje kytarová sóla zase odvozuje ze starších rockových hráčů, hlavně od Joa Perryho z Aerosmith, Slashe z Gun´s Roses nebo Richieho Sambory ze skupiny Bon Jovi.

Baskytaru Pavla Novotného bych někde cítil více minimalisticky, celkově však rockově šlape a drží s ostatními spoluhráči doslova basu. Umí se přizpůsobit ostatním, nepoužívá odtrhávání strun, jeho basa je hutná co do barvy i dynamiky.

Zpěv Vojtěcha Přehnala je natolik specifický, že podle něj kapelu dozajista každý na první poslech rozezná. Jeho hlas je mladý, neunavený, dosud neoposlouchaný. Výtečně frázuje, neodolatelný je v citoslovečných zvoláních a vzlycích, jež nesporně ocení především dámské posluchačstvo. Zde postřehneme vliv Stevena Tylera z Aerosmith. Hudebně nosné tóny či sémanticky vypjaté koncovky s oblibou zakončuje ozdobou, jakou známe například od Mylese Kennedyho z Alter Bridge (třeba v desáté písni na konci druhé sloky: ... v tom se ti nikdo nevyrovná-á-á); zde musí dívenky doslova šílet.

Texty si věru nelámou hlavu nad slabikami přízvučnými a nepřízvučnými, ani s nuancemi písemné pravopisné normy (ramena ti klesly, ty slova), ale ta by ve spontánně zpívaném textu působila spíše rušivě. Adresáty těchto písní mají být nejspíše pubescentky metamorfující se do adolescentek, ale třeba se v tomto punktu mýlím, třeba Rekes Mudes ani chlapským posluchačstvem nepohrdnou.

Deska je dramaturgicky koncipována tak, aby vyzněla pokud možno dynamicky a jednotlivá čísla se osvěživě střídala: po písni rychlé následuje pomalá, po taneční poslechová, po veselé opět ponurá. Jako jednoznačný vrchol alba vidím titulní píseň Hledala maleny. Tato dekadentní balada se stopáží 4:20 je hudebně nápaditá, kapela šlape a vokál má koule. Zpěvák se v samém jejím závěru vyšplhal svým hlasem do stratosféry. Muzikanti museli strávit v nahrávacích studiích desítky hodin čistého nahrávacího času plus nespočet dalších hodin věnovat spolu s techniky mixu a masteringu, neboť výsledek je přesně časově synchronizován. Potěšila mne rovněž osmá píseň v pořadí s názvem Blaze mi, zpěv se zde ve výškách pohybuje s nadhledem, má to vtipný závěr, jenom kytara mi připadá poněkud zahuhlaná do zvukové koule v pozadí. Což ovšem může být záměrné, aby bylo lépe rozumět textu. Osvěžující je v pořadí jedenáctá píseň Můj důvod: celá polovina je zpívána pouze s vybrnkávanou kytarou a vynikne tak půvab citové rozechvělosti zpěvákova hlasu, který se místy zajíká nesprávným dýcháním, ale když náhle klesne dolů, jsme zasaženi vroucností výrazu. A výraz je u tohoto typu zpěvu zcela zásadní. Jakmile najede basa s bicími, už je to zase jenom valící se katránový keř rocku. Závěrečná dvanáctá píseň s názvem Jsem srab je možná až na hranici kýče přepálená výpověď kluka, který nedokáže oslovit milovanou dívku a je mu to líto. Silná záležitost se šancí oslovit všechny věkové kategorie.

Z pěti pomyslných možných hvězdiček uděluji desce hvězdičky čtyři. A to proto, že kapela je jednoznačně sympatická a bude zážitek spatřit ji na živo. Že deska má osobitou poetiku, že na studentské amatéry je technicky a muzikantsky velmi slušná. Autorské písně mají přehlednou a srozumitelnou formu usilující o přijatelnost pro maximum recipientů. Harmonizace se pokud možno vyhýbá zaběhaným klišé, zpěvové linky jsou záměrně čitelné, jasné a snadno opakovatelné, drobné disharmonie si kytarista dovolil jen tu a tam, ale tak, aby pokud možno posluchače nepopudil. Rekes Mudes neuhýbají k jiným hudebním stylům, drží se neochvějně svého jasně čitelného melodického rocku. To všechno by se vešlo do tří hvězdiček. Čtvrtou hvězdičku uděluji Rekes Mudes za to, že na desce vystupují v písničkách zvířátka: vlci, ovečka, koně a ptáčci v kleci. Což je dobře, neboť já sám mám zvířátka tuze rád. A všichni napříčáci jakbysmet.

Josef Prokeš

Související linky

• kapela Rekes Mudes – oficiální website
• Recenze desky na webu Metal navěky