Poezie a hudba v dnešním konzumně zhovadilém světě? Nesmysl! Ale AGADIR stále tvrdohlavě tvrdí, že smysl. Ve středu 12.12.2008 nás o tom zkusil napříč přesvědčit.

Odehrálo se to, jako obvykle, v Mahenově památníku. Po příčně flétnovém úvodu dvou dívek v černých kalhotách a vínově fialových blůzkách Jana Štroblová četla své básně a její fialová šála mimoděk ladila s blůzkami sličných flétnistek. Nejspíše to byla náhoda, nepodezírám Milenu Fucimanovou z až zas tak přehnaně rafinované režie.

Od Jany Štroblové jsme si vyslechli Rekviem za dobytek (…zbytky těl zakopou do hlíny / co ale duše…), báseň o tuleních (mám na mysli zvířatech, nikoli těch „tuleních“, na něž myslíte vy, něhylační aktuálně napříč čtenáři!), báseň o slonech (…věž ze slonové kosti / bezmocní ve své vznešenosti…) a básně další a jiné, všechny o zvířatech. Raritní byla báseň s názvem Cirkus, za kterou básnířku u soudu žaloval medvědí drezér (to jsem si nevymyslel, to je pravda!). Celkem třikrát se v básních objevila duše zvířat. Nic proti ní. Jestli mají duši lidé, proč by ji měla postrádat zvířata. Pouze mezi lidmi znám taková hovada, která blejou v barvě francouzské trikolóry a duši nemají a ani nemohou mít.

Jednotlivé básně byly sendvičově proloženy příčně flétnovými duety, které mi dělaly dobře. Den předtím jsem totiž na koncertu slyšel podobné flétny v profesionálním podání a ty mě tolik nehladily. Na mé srstnaté člověčí duši. Dívenky amatérky ve fialových blůzičkách hudou nějak více útulněji, až obrozensky domáčtěji, jako v parádním pokoji někde u Jungamannů, blahé paměti.

Potom přečetl host Antonín Bajaja svoji nepublikovanou povídku z roku 1966. Ta povídka se mi líbila tuze; propojení reality se snem, překvapivé detaily, realistický dialog prostříhaný 17 zvířátky. Byla z doby, kdy dnešní renomovaný literát pracoval ještě jako inženýr zootechnik v bolševickém kolchozu a pásl krávy. Do čtení Bajajovi pokníkával nový pes Leo Slaniny a vrnělo miminko v náručí literárně vzdělané maminky. Dohromady to celé mělo atmosféru pohodového setkání, bylo to zkrátka přesně takové, jaké má autorské čtení být.

Následně Antonín Bajaja již v rámci diskuse přečetl úryvek z vědecké práce prof. PhDr. Ing. Josefa Šmajse, Csc a rozevřela se debata, v níž zvonily argumenty emotivní i argumentačně střízlivé, všechny o zvířatech a přírodě v širším slova smyslu, literatura poodstoupila za závěs. Profesor Šmajs hovořil vědecky, přítomné dámy nevědecky, zato však vzrušeně. Já si přisadil vtipnůstkou, která žel vtipně nevyzněla. Básnířka i její host mluvili o vzniku nadace „Spisovatelé za práva zvířat“, o vzniku zákona o ochraně zvířat proti týrání, který sami iniciovali.

A já se v té bouři názorů a protinázorů duševně stulil a prolnul do článku Mileny Fucimanové, který jsem shodou okolností četl v posledních Literárních novinách právě ten den cestou do Mahenova památníku. Spisovatelka, lingvistka a zakladatelka Divadla hudby a poezie Agadir v něm osobitě horuje za Poezii, zmiňuje almužnu pro pana prezidenta Havla a svoje argumenty podepírá verši hned patnácti básnířek a básníků. Litoval jsem jenom, že ani Literární noviny verše nezalamují každý na samostatný řádek, jak to známe z knih. U poslední z ukázek (od Pavla Kolmačky) to pro vás napravím sám:

Ráno jsem střízlivěl v parku.
I stalo se ke mně zjevení.
Viděl jsem kosa poskakovat
kolem odpadkových košů.
Pod mohutnými stromy
vrásčité dívky v oranžových vestách
shrabovaly listí, které jim bral vichr
z hromad, vyhazoval a kutálel.
Oslovovaly se píčo,
pozdvihovaly plochou láhev
a děrami úst přijímaly.

Byl to hezký večer s Agadirem a Zeno Kaprál mi to po jeho skončení vysvětlil lakonicky, poezie nepoezie: „Ona nám to ta příroda sama spočítá.“ Doložil to bonmotem Andreje Stankoviče:

Lidstvo, tu větev boží lásky shnilou,
uřízne ďábel motorovou pilou.

Josef Prokeš