Rádi jsme ve čtvrtek 23. října v Mahenově památníku navštívili čtení z vešů Augustina Skýpala Podzim s Diogenem, jak je připravilo Divadlo hudby a poezie AGADIR.

Prostředí Mahenova památníku je komorní, takže poezii samo o sobě sluší. Navíc má celý dům s knihovnou a pracovnou básníka nesporné genius loci, jaké byste stěží našli v nějakém moderním kulturním zařízení. Recitátoři i hudebníci vidí svým posluchačům do tváří a mohou se tak naladit na společnou intimní vlnu veršů a tónů.

Básník Augustin Skýpala se na svůj večer bohužel ze zdravotních důvodů nedostavil. Ve svých 88 letech si už na cestu do Brna netroufl. Ze scénáře Podzimu s Diogenem proto četla básnířka, překladatelka a zakladatelka AGADIRU Milena Fucimanová. Vlastně nečetla, nýbrž recitovala. A recitovala skvěle, s programovými a významem nabitými pomlkami, tiše a přitom výrazně, s civilní dikcí, která jde po smyslu textu. Mimoděk jsem její výkon srovnal s protřelým matadorem poetických scén Alfredem Strejčkem a vyšla mi vítězkou ona. Nemá ani náznak přislazenosti či na odiv stavěné techniky, a už vůbec ne patosu. Jistě k tomu přispívá i skutečnost, že Fucimanová dlouhá léta působila jako středoškolská profesorka českého jazyka a literatury, takže kultivovanost výrazu u ní vyplývá jaksi i z popisu práce.

Spolu s ní se v recitačním dialogu střídal mladý muž, jehož jméno mi jaksi uniklo. Zajisté nemohl mít a ani neměl její interpretační formát, byl ale sympaticky civilní a věděl, co čte.

Dovolte alespoň krátké ochutnávky Augustina Skýpaly, jak zazněly:

Vůz jede, je-li vůl vpředu.

Jakou ženu a jaké víno máš nejraději?

Cizí.

Proč přirovnáváš některé ženy k mincím?

Protože jdou z ruky do ruky.

Básnický dialog Skýpalova Podzimu s Diogenem hudebně doprovodili na příčnou flétnu Jana Zitterbartová a na kytaru teprve šestnáctiletý Jan Zemánek. Společně zahráli skladby Petera Múdreho.

Oceňuji, že program byl uměřený i co do délky, takže se návštěvníci nenudili. V samém závěru večera Milena Fucimanová za potlesku diváků rozdala účinkujícím po žluté chryzantémě a my, posluchači, jsme se podepsali na dopis pro nepřítomného básníka.

Krátká cesta Mahenovou ulicí zpět ke stanici trolejbusu pak byla nostalgicky temná, jen tu a tam probleskla žlutým světlem a průhledem na naši moravskou metropoli. Byl krásný podzim a my v duchu hovořili s Diogenem. V předvečer voleb jsme mu v duchu dávali za pravdu, že vůz opravdu jede, je-li vůl vpředu.

Více informací o divadle AGADIR získáte na www.agadir.cz.

Josef Prokeš