Mamma Mia – katedrovití studenti filmových věd a vůbec všichni suchaři: vzpamatujte se!
Napsal uživatel Napříč.cz dne .
Mamma mia, cos to porodila? Ježky! Bylo to fakt těžký... Zpívalo se za mých pubertálních let (což není tak dávno) v parodizující úpravě skladby skupiny ABBA. Staré písně této skupiny oprášil teď znovu Hollywood (produkce Tom Hanks) a seskládal je do filmového muzikálu. A porod ježků to rozhodně nebyl. Snímek je to lehký svěží, dynamický, zábavný, půvabný, barevný, optimistický i dojemný, ale také sentimentálně vypočítavý, tedy komerční.
Zápletka filmu spočívá v tom, že jistá půvabná a vdavek chtivá dcerunka (smyslně roztomilá Amanda Seyfriedová) si usmyslí, že by ráda, aby ji k oltáři odvedl její tatínek, kterého ovšem nezná, a pozve tak na svatbu hned tři potenciální otce. Přijedou všichni tři, z čehož má její kdysi prostopášná matinka (nesmyslně roztomilá Meryl Streepová) šok, a tak se přípravy svatby melou v tom, kdo co ví, před kým je potřeba co utajit apod. Odehrává se to celé na řeckém pobřeží, šplouchá tam moře, je tam spousta světýlek, hezkých lidí, tančí se a zpívá, takže to dýchá pohodou.
Proč ale o červené knihovně, lépe řečeno o červené filmotéce si máte přečíst v uměleckém baru U Napříčů? Inu, proto, že nejen v prázdninové filmové nabídce je to velmi zábavný a pěkně vyvedený kousek. Osobně si mě brzy získal a z čirého filmového popíku mě vytrhl hláškou o holení frndy (přesně ji neprozradím).
Skutečně nechápu odkud pramení evropsky intelektuálské předpojaté pohrdání muzikálem a zábavnou produkcí vůbec. Kdo viděl Bathory, nudu, snažící se napodobovat velkofilm, ale jen vnějškovým obalem bez příběhu, asi rozumí. Mamma mia není filmovou manýrou, na nic si nehraje. Čím to je? Tvůrkyně (režie Phyllida Lloyd, scénář taky ženská – kam svět spěje?) vychytaly klíč – často se tady otevřeně přiznává hra bab na Abbu, bere se to s nadhledem a nadsázkou. Například hlavní ženské začnou zpívat falešně, po pár tónech pokynou pustit magneťák a zbytek dozpívají už čistě a s patřičným doprovodem. Nápadů je tu dost, v každém záběru několik. Až má člověk skoro chuť říct: recenzenti, katedrovití studenti filmových věd a vůbec všichni suchaři, vzpamatujte se – já to počítal, tady je průměrně co nápad to vteřina (kostýmových, v aranžmá, gagových, hereckých), kdežto v takových Lesních chodcích a podobných zoufalostech dva za hodinu! Vykašlete se na to pokrytectví. Nesuďte jen podle jména, nebo proto, že je režisér z východu – nedávno jsem viděl vámi oslavované Wongovi Borůvkové noci, což je film trapný, ufňukaný a kýčovitý. Inu, to jsem se rozholil, ale to je můj sukromý boj s větrnými mlýny.
Efekt filmu je dobře vypočítaný (což není nic špatného), příběh je prostý, dojákovitý, trapná scéna se také najde, například když Meryl Streepová zpívá na útese s šátkem a lomí rukama jako operní diva, ale celkově ta hra na opulentnost, protože se evidentně nebere vážně, člověka dostane.
Mamma mia je velmi zřetelně orientována na ženu 40+, řečeno marketingově, ale kupodivu to baví i mne muže 33, šmarja, poněvadž si člověk řekne, že ty tři obyčejné, střelené ženské jsou chudáci, jsou bez chlapa i peněz, mají jen to své děťátko, které si vypiplaly a i to teď mají provdat. Přesto dokáží blbnout jako za mlada – i vedlejší ženské postavy jsou fakt dobré – je to jako byste viděli vaši nejoblíbenější, střelenou sousedku. Svým postavám a potažmo divačkám v kině dopřeje scenáristka na závěr kousíček toho životního štěstíčka (Pierce Brosnan 007 je holt fešák). Divačka si pomyslí: když mohla ta vobyčejná chudák ženská jménem Streepová, co bych nemohla já. A o iluzích kino taky je.
Jack Sentimental
