Klub moravských skladatelů (pod záštitou přečetných důvěry věru hodných institucí – jmenujme alespoň Jihomoravský kraj, Město Brno, Nadaci Leoše Janáčka, Nadaci Český hudební fond, Hudební nadaci OSA) uspořádal 23. září 2008 od 19.00 hodin v sále Josefa Dobrovského v prostorách Konventu Milosrdných bratří (Brno, Vídeňská 7) komorní koncert k životnímu jubileu Petra Fialy. Jelikož protože dobře víme, co se sluší a patří, oholili jsme se a skočili do těch nejsvátečnějších obleků ze všech našich svátečních, abychom byli na místě včas a procpali se do první řady.

Už jenom prostor konání koncertu byl velkolepý, bývalá kaple konventu je přestavěna na kulturní sál s pódiem i veškerým zázemím.

Na úvodní slovo hudebního skladatele Ctirada Kohoutka navázal Orlík, rhapsodie pro orchestr Lubomíra Koželuhy (k nedožitému 90. výročí autorova narození). Hrála Státní filharmonie Brno pod taktovkou Jiřího Waldhanse, bohužel pouze z magnetofonového pásku natočeného ve studiu Čs. rozhlasu v Brně 20.12.1965. Profesionálně natočený snímek byl nyní bohužel puštěn pouze ze dvou nepříliš kvalitních reproduktorů, což vnímání recipientů jistě ochudilo.

Následovalo první provedení skladby Jericho (II) pro housle sólo od Pavla Slezáka. Hrál Bohumil Smejkal, hrál procítěně a mně až v polovině opusu došlo, že jsem si zapomněl vypnout mobilní telefon. Takže zalit potem hanby jsem se modlil k pámbíčkovi, aby mobil nespustil. Zaplaťpámbu nespustil, takže jsem jej při potlesku vypnul. Z výkonu Mistra Smejkala mi tak utkvělo v paměti nejvíce to, jak doslova ekvilibristicky otočil slepené sounotí několika archů během toho, když jednou rukou vybrnkával na houslích cosi sotva postižitelného.

Před přestávkou ještě zahráli Zdeněk Nádeníček na anglický roh a Milan Vašek na klavír Črty pro anglický roh a klavír Milana Slimáčka. Mezi částmi Con moto – Larghetto quasi cadenza – Allegro giusto nikdo z nemuzikálních diváků kolem mne naštěstí nezatleskal, třebaže se můj soused přes jedno sedadlo vlevo k tleskání chystal. Syknul jsem na něj pedagogicky a on pochopil, že mezi jednotlivými částmi skladby se na koncertu netleská, neboť jednotlivé části skladby patří k sobě a tvoří jeden celek.

Po přestávce už patřil koncert jubilantovi Petru Fialovi. A patřil mu právem. Nádherné dámy hrály a zpívaly přenáramně, takže jsme se v sedadlech jaksi uvolnili a současně napružili a hudba nám proudila nejenom do uší, nýbrž do všech pórů těla.

Zahájily Kristina Fialová na violu spolu s Miriam Zuziakovou na klavír Rondo pro violu a klavír Petra Fialy z roku 2004. Po předchozích pánských výkonech to bylo možná o fous méně virtuózní, zato emotivně nabité. Takhle bych si představoval každé rondo.

Následoval alespoň pro nás z NAPŘÍČ vrchol celého večera. Petra Fialy Trio pro housle, violoncello a klavír z roku 1980. 1) Allegro giocoso 2) Andante cantabile 3) Presto feroce-Largo. Allegro. Largo 4) Vivace noc brio. Andante Všechny čtyři části ve strhujícím podání PUELLA TRIA, sestávajícího z Lenky Matějákové – housle, Markéty Vrbkové – violoncello a Terezie Fialové – klavír. Violoncello si s houslemi skvěle rozumělo, dámy byly mimořádně sehrané, dynamické a přitom lyrické a křehké. Navíc krásné, takže se všem pánům v sále tajil dech. Po skončení mne soused zlomyslně poinformoval, že violoncellistka měla snubní prstýnek, tak abych se hodil do klidu. Prstýnek neprstýnek, byla dokonalá. Takhle dokonalá není žádná pop hvězda. Nebudu jmenovat, abych nepopudil. Ještě před usnutím jsem si ji v duchu promítal, její techniku smyku, její vibráto, piccikáto, blond kadeře, pod černými kalhotami vysoké kovové šteklíky na botkách. A co víc, tahle skladba Petra Fialy se mi opravdu líbila a jsem přesvědčen, že ostatním posluchačům v sále rovněž. Byla moderní, ale ne módní či dokonce postmoderní, byla nadčasová a já doufám, že si ji ještě někdy budu moci vyslechnout. Nejraději v podání PUELLA TRIA.

Monumentální závěr koncertu patřil Písni pro ještě nenarozeného. Skladbu napsal Petr Fiala v roce 1978 a šlo o první provedení komorní kantáty pro soprán, recitátorku, ženský sbor, smyčcový kvartet a klavír na text Zuzany Novákové-Renčové. Pódium bylo plné účinkujících a nejvíce mne zaujal ženský sbor Českého filharmonického sboru Brno, který stál přes celé jeviště ve dvou řadách nad sebou. Jinak mi ale tahle monumentální záležitost přišla jaksi příliš ponurá, potemnělá, bez lesku. Možná bych řekl, že na můj vkus moc artistní. Z recitace Ivany Valešové mi textově utkvělo pramálo, sopranistka Hana Škarková mě taky nijak nenadchla. Smyčcový kvartet byl profesionální, stejně tak klavír. Dohromady mi to však nějak nesedělo, raději bych si vychutnal jednotlivé fragmenty tohoto hudebního seskupení každý zvlášť. Hlavně ten ženský sbor. Petr Fiala však celou svoji komorní kantátu sám dirigoval s přehledem a noblesou. Po jejím skončení sólistky obdaroval velkou temnou růží. Činil tak i u všech předchozích sólistek, takže ta kytice jej musela stát majlant.

Student Fakulty informatiky Masarykovy univerzity vedle mne seděl s pokleslou čelistí, protože prý na základní a střední škole taky spíval ve sboru. Bylo mi ho líto, neboť mezi těmi dámami by se zpěvem neuplatnil. Doporučil jsem mu, ať si to tak nebere, drží se formálů a po koncertu si zajde rozdýchat se na jedno do starobrněnského Pivovaru. Zde jsme taky kolektivně celý koncert zhodnotili a po zavírací hodině nám ujel rozjezd tramvají. Vydali jsme se tedy NAPŘÍČ nočním Brnem pěšky každý do svého pelíšku a v uších nám zněly pasáže z Tria pro housle, violoncello a klavír. Od Petra Fialy a v interpretaci PUELLA TRIA.

Josef Prokeš