V říjnovém podvečeru se kolem trolejbusu zaparkovaného v centru Brna před Fakultou sociálních studií začaly scházet skupinky lidí, jejichž cílem nebylo dostat se na místo určení, ale cesta samotná. Původně nenápadný dopravní prostředek brněnské MHD se v režii Roberta Krále a Divadla Napříč proměnil v Cooltourbus splněných přání, který se vydal na okružní cestu Brnem.

Originální scénický prostor mohl slibovat zajímavou podívanou ozvláštněnou netradičními kulisami nočního Brna za zamlženými okny trolejbusu. Bezprostředním kontaktem s diváky a snahou o komunikaci s nimi se herci pokoušeli vtáhnout ostatní cestující do hry, což se ne vždy zcela podařilo. Z reproduktoru umístěného uprostřed trolejbusu zaznívaly postupně fiktivní vnitřní monology jednotlivých cestujících, které při zveřejnění přiváděly stigmatizované cestující spíše k nervózním úsměvům a k touze, aby se od nich pozornost spolucestujících opět odvrátila. „Jejich“ tajná přání jim okamžitě plnila průvodkyně na trase této linky – a tak jeden student obdržel nejprve plechovku piva a následně i nočník, další pán igelitový sáček kvůli žaludečním potížím… Z rozpačitých pocitů je vysvobodila až dvojice protagonistů, kteří se zapojili do hry.

V jednoduché fabuli šlo o jediné - na pozadí rodící se lásky dvou mladých lidí povraždit celé osazenstvo trolejbusu. Naivní intelektuál se sbírkou Seifertových veršů v ruce intenzívně přemýšlel o způsobu, kterým by upoutal pubertální dívku začtenou do článku o orgasmu v Bravíčku. Když už se vše vyvíjelo správným směrem, na dívčino spontánní přání do trolejbusu na jedné zastávce přistoupil Michael Jackson propojující jako demiurg hmotný a nadpozemský svět. Kdykoli pak některému z cestujících probleskla hlavou myšlenka o touze po ukončení života (jako oné dívce, která si připadala tak trapná, že by chtěla zemřít), zhasla všechna světla, rozezvučely se temné hudební tóny a Michael z kapsy vytáhl příborový nůž, jímž krouživými pohyby „zavraždil“ postupně všechny přítomné. V závěru čekalo ještě jedno malé překvapení na konečné v industriální zóně, kdy se diváci po výstupu z trolejbusu připojili ke svým mrtvým předchůdcům tančícím v kostýmech strašidel kolem hořících svíček.

Z celého představení čišela touha inscenátorů být co nejvtipnější a nejoriginálnější. Kromě zajímavého nápadu vytvořit představení v dopravním prostředku působil ale výsledný tvar značně nedotaženě, jako by už samotná idea divadla v autobuse byla tak poutavá, že na konečné podobně inscenace vlastně nezáleží. Bohužel mne fantaskní představení balancující mezi červenou knihovnou a béčkovým hororem nijak neupoutalo. Možná kdyby byl brán zřetel na skutečná přání cestujících, v nichž by interakce mezi diváky a herci byla dotažena, mohl se Cooltourbus stát osobitým divadlem se skutečně kulturním programem.

Autor: Iveta Šedová