Recenze pro Český rozhlas Vltava Josef Prokeš: Na sviňu svět
Napsal uživatel Napříč.cz dne .
Josef Prokeš působí jako docent na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně. Jako prozaik debutoval v roce 1994 románem Sestup do základního tábora, v němž nabídl psychologický příběh ze školního prostředí zasazený do historického rámce šedesátých let a normalizační éry. Nejnověji přichází s povídkovou knížkou s provokativním názvem Na sviňu svět, kterou letos vydalo tišnovské nakladatelství Sursum. O knize hovoří ve své recenzi náš spolupracovník David Kroča.
Povídková nadílka Josefa Prokeše nazvaná Na sviňu svět nese podtitul Příběhy z dnešního Brna a Litovan, ale také Povídky ze života. Autor tak záměrně zdůrazňuje autentičnost svého psaní, kterou podtrhuje úvodní poznámkou, v níž přísežně prohlašuje, že osoby i skutečnosti uvedené v následujících příbězích jsou pravdivé. I v těchto přímých tvrzeních jde ovšem – stejně jako v celé knize – o autorovu hru se čtenářem. Ne že bychom vypravěči nevěřili, že občas platí utopence, kafe a rum, jak hlásá název první povídky, ale celou knihu je třeba vnímat spíš optikou nostalgického epilogu, v němž na náš neradostný svět shlížejí andělé v nebeské hospůdce s čepovanou Staronebeskou dvanáctkou.
Josef Prokeš píše z pohledu okouzleného vnímatele, který si k realitě rád přidává fantazijní obrazy včetně parodických schválností, v nichž se to jen hemží literárními narážkami a citacemi. Projevuje se tu nepochybně i jeho profesní orientace, neboť autor se před časem habilitoval v oboru česká literatura a dnes působí jako docent na brněnské fakultě informatiky. Prozaik s oblibou ironizuje akademické prostředí, v němž se léta pohybuje, stejně jako deformace učitelského povolání, což známe už z jeho prozaické prvotiny Sestup do základního tábora. V právě vydaných povídkách navíc podrobil laskavému zesměšnění také svět počítačových technologií. Když vypravěčka povídky nazvané Holka, svatba bude! hovoří o svém ženichovi, používá věty, které bychom v běžné komunikaci asi nečekali. Cituji: „Tak se snažil, aby náš vztah konvergoval, abychom spolu byli kompatibilní.“ (...) „Chtěl rovněž paralelizovat algoritmus pohřbu i svatby a optimalizovat jejich průběh“. Odhlédneme-li od skutečnosti, že takto by snad nepromluvil ani zdeformovaný informatik na své poslední přednášce, působí tyto pasáže příliš vykonstruovaně, případně jako pouhá autorská exhibice.
Většina povídek využívá záměrné jazykové provokace. Vedle brněnského dialektu se tu hojně objevují vulgarismy, jež se samozřejmou lehkostí charakterizují postavy a prostředí, ale stávají se také hybateli děje. To je kupříkladu případ prózy Škrábat brambory s andělem, v níž vojenský kuchař vystačí ve svých promluvách jen s hanlivým označením pro ženské přirození. Tvoří od něj podstatná a přídavná jména, ale také slovesa a další slovní druhy.
Nejpřesvědčivěji tak působí povídky, v nichž se autor dokázal oprostit od zážitků pedagogického povolání a vydal se za zážitky obecně lidskými. Mezi nejzdařilejší čísla jeho nové knížky řadím povídku Až Janíček z hory pojede. Na drsný svět dospělých se tu díváme očima dívenky z mateřské školy, která žije hlavně tatínkovými příběhy vyprávěnými smyšlenou řečí mořštinou. V příbězích sice straší chobotnice, velryby a žraloci, ale holčičku chrání před nimi – a v přeneseném významu i před zlými lidmi – vysněný žlutý ptáček s červenou chocholkou.
Možná právě tady se otevírá skrytý potenciál prozaika Josefa Prokeše. Ve svých pohledech do světa dětské fantazie – a fantazie vůbec – nabízí totiž jeho knížka skutečný čtenářský zážitek...
David Kroča
