Na studentském online portále Masarykovy univerzity vyšel ve čtvrtek 4. dubna 2013 rozhovor s Terezou Fouskovou. Celý si ho můžete přečíst buďto zde na našich webových stránkách a nebo přímo na portále Lemur.

Nikdy nevěřila, že by mohla hrát, a nakonec to s divadlem táhne už sedm let. Našla v něm přátele, přítele i sebe sama. „Divadlo ze mě neudělalo herečku, ale osobnost,“ říká o sobě Tereza Fousková. Za měsíc jí bude 27 let, pracuje jako produkční v reklamní agentuře, dálkově studuje magisterský obor Teorie interaktivních věd a ve volném čase dělá manažerku uměleckého sdružení Napříč.

Jak ses dostala k divadlu?

Kamarádka mě vzala do ProFIdivadla Fakulty informatiky. V době, kdy jsem tam přišla, zrovna vznikalo Napříč. Já se k němu přidala zhruba o rok později během natáčení filmu Doprdelesvěta! Byla jsem taková holka pro všechno: jezdila jsem s autem, držela mikrofon, pomáhala s kostýmy, mazala jim chleby s paštikou…

Jakým způsobem tě divadlo změnilo?

Naučila jsem se mluvit před lidmi, nemám problém se sebeprezentací, vím, jak organizovat lidi a díky tomu jsem si i našla práci. Předtím mi chybělo sebevědomí. Na první pohled jsem byla drsná, ale ve skutečnosti jsem si vůbec nevěřila. A taky jsem byla oplácaná.

To jsi díky divadlu zhubla?

Tak měla jsem o dvanáct kilo víc.

Napříč má hodně široký záběr: natočili jste film, pořádáte výstavy a happeningy, hrajete divadlo. Co je tedy smyslem vašeho sdružení?

Chceme prostě dělat „umění“. Momentálně hrajeme tři hry – Minifemini, Romanci lehké perverze a „Umělce“ – a na víc nám nezbývá čas. Ale máme hodně plánů.

V divadelním představení „Umělci“ vystupuje skupina lidí, kteří chtějí mermomocí něco tvořit. Je to sebeironie?

Do značné míry určitě, ale od hrdinů z představení se přece jenom hodně lišíme. Jejich hlavním problémem je, že si každý hraje na svém vlastním písečku a navzájem se podráží. My se naopak navzájem doplňujeme. Kupříkladu když chystáme představení, náš člen Tomáš Staudek nám k němu udělá plakát, a když on zase pořádá vernisáž, my mu ji zprodukujeme. V „Umělcích“ všichni jenom tvrdí, jak jsou umělečtí, ale ,skutek utek‘. Oproti nim my, i když se na něčem dohodneme v hospodě, tak to nakonec i realizujeme.

Zaujal mě váš profesionální umělecký kodex, hlavně bod 10. „Nebudu provozovat sex v prostorách galerie, a to ani po skončení vernisáže.“ Jak tyto stanovy vznikly?

Všechno, co uvádíme ve stanovách, se někdy skutečně stalo. Když Napříč fungovalo prvním rokem, přišla za námi jedna novinářka, aby o nás napsala článek – ale než něco stihla napsat, byla osouložena přímo v galerii jedním z našich členů. Vlastně se stal členem Napříč právě díky tomuto záslužnému činu.

Na svých stránkách působíte jako banda chuligánů, kteří nic neberou vážně. Je to tak?

To není pravda. To, co děláme, bereme vážně, akorát si z toho děláme legraci – hlavně kvůli našemu publiku.

V čem je Napříč speciální?

Naše hry jsou autorské a většinou hodně kontroverzní. Snažíme se vyvolat diskuzi. Chceme lidi buďto potěšit, nebo rozčílit. Takové to „hmmm, dobrý“ je o ničem.

Co je vaše nejkontroverznější hra?

Minifemini. Lidé z ní odchází buď naprosto nadšení, nebo naprosto vytočení. Ta hra si dělá srandu jak z chlapů, tak z žen. Myslím, že když se při ní někdo naštve, tak jen proto, že se v tom vidí. Pokud se při ní člověk nezasměje, musí mít nějaký problém. Hlavně ženy odchází z představení hodně vytočené. Většina lidí to naštěstí pochopí, zasměje se a přijde na nás zase.

Všiml jsem si, že se svým publikem máte hodně dobré vztahy a vždycky je po představení zvete na pivo.

Přesně tak. Když hrajeme, chceme působit jako profesionálové, ale rádi se pak s lidmi setkáme u jednoho stolu, pokecáme a poslechneme si jejich názory na hru, i když jsou negativní. Naši fanoušci si na to už docela zvykli.

Další představení Minifemini se hraje v úterý 9. dubna. Více o skupině Napříč se můžete dozvědět na jejích stránkách.

Vojtěch Žák