Ve Starém Pivováru bylo to úterý sedmého dubna nabito jak v malorážce, dveře by jeden ani nedootevřel a okna měla to štěstí, že se otvírala ven. První sud byl dotočený ještě před tím, než ho stačili narazit, panáci se šikovali do šiku a pan plukovník mohl začít předčítat.

Všechno to začalo asi týden nazad, kdy nás pan docent Prokeš, toho času velitel předmětu Laboratoř slovesné tvorby na Fakultě informatiky MU, neskrytě egoisticky pozval na své galavečerní čítankové defilé. Prý tam bude číst on sám a ze své vlastní knihy, na kterou je náležitě hrd, a ať my studenti, kteří psát knihy ještě neumíme a stejně nikdy umět nebudeme, se přijdeme podívat, jak se to dělá, jak se skládají větné kompozice, jak se přirovnává, metaforuje a oxymorónuje, kterak se text ozvláštňuje, brousí a pilníkuje, až vyústí v tzv. pointu, jak se ono dílo pak správně čte, vyslovuje, artikuluje, nešumluje, koncovky že se nepolykají a přízvuky dávají na předložky, přímá řeč neasimiluje s nepřímou a přesahy přesahují. Asi jsme měli zůstat sedět s otevřenou hubou jak kapři v síťovce, ale my se namísto toho domluvili, že vyšleme jednoho spolužáka, kterému se jednou čirou náhodou povedlo napsat celkem slušný text, za Prokešákem, ať mu trochu zaimponuje a na ono autorské čtení se vnutí jako jezinka ke Smolíčkovi a trochu tu nudu oživí.

A tak se stalo. V osm hodin byl ještě sál poloprázdný, protože baby chodijó pozdě, ale posluchačstva se nakonec sešlo přebytek a atmosféra by se dala strouhat. Čekali jsme nedočkavostí celí bez tebe na začátek oné one–man–šou. Po čtvrthodině se protagonistům konečně uráčilo těžkopádně vyhupkat na pódium, to když usoudili, že se do sálu vážně nikdo další už nevejde. Ano, použil jsem plurál, protože Josefů tam nakonec bylo dva, kromě Prokeše ještě Novotný, který asi číst neuměl, ale zato parádně válel na klávesy a zpíval, ačkoli ho trápil opar a začínající choroba. Nicméně i přesto hrábl rukou do klávesiatury a obecenstvo se ocitlo v Baru u růže, jehož atmosféru dokresloval i druhý Pepa, usadivší se mezitím na barové židli, asi proto, aby zdůraznil svůj majestát.

Povídky Platím utopence, kafe a rum a Finále Slam poetry patří k těm odlehčenějším, zvláště druhá jmenovaná. Musím uznat, že to teda jako umí. Ten Prokeš. Naprosto žeru ty jeho, jak jsem si to soukromě pojmenoval, škvorecismy – tedy prudké a nečekané přechody od poetického popisu či líčení k něčemu syrovému, reálnému až naturalistickému, které svým přednesem ještě umocnil, na n-tou. Například: „…vlníme se jak hadi pod píšťalkou fakíra, špičkami prstů propichujem slova jeho bublifuku, je to bezprostřední a syrové, je to o třicet litrů na dřevo…“ nebo: „…tmavá krajina za oknem ubíhá dozadu čárami světel, kapky mlhy stékají úhlopříčkou, kola vlaku mlátí do kolejnic (jak on do mě) Deset! Deset!“ V mluveném slově pak samozřejmě ještě daleko více vynikly všechny ty přednosti přímé řeči, brněnského hantecu, sprosťárny a pak taky efektivní hromadění stejných slovních druhů: „…plácáme, dupeme, bučíme, wowujeme…“ Posluchač má na rozdíl od čtenáře i tu výhodu, že slyší, kdy je nějaká myšlenka hodná zamyšlení a nemusí se tolik soustředit. Bylo to parádní poposloucháníčko. Nicméně recenze na knihu už byla napsaná jiným a jinde, takže zpět.

Po další písni pustil pan plukovník konečně ke slovu Matěje Klusáčka, toho našeho spolužáka, aby ten monotónní večer trochu zpolyfonil a vytrhl z šedé jednotvárnosti stále stejné knihy od stále stejného autora. Vyšel na jeviště, přidrzle si vylezl na tu stejnou barovou židli a začal A tak jsem jednou. Ne že by to mělo nějakou hlubokou myšlenku, ale bylo to hravé, svěží a nonšalantně osobité. Plácáme, dupeme, bučíme, wowujeme. Dívky křičí: „Prokeš do šrotu!“ a „Matěj rulezz!“, paní výčepní přeteklo pívo a všimla si toho až po hodné chvíli, když jí začalo čvachtat v botách, řveme nadšením, celý sál skanduje jako sáček skandovaného ovoce a tak se přidává, přidává se Nesundávej kalhotky, což považuji za dosti kontraproduktivní vzhledem k přítomnosti dívek v sále a zamýšleného směřování večera, ale je to dobré, je to vynikající, plán nám vyšel a jdeme si dát jedno. Další dvě písně a povídky už nějak přečkáme, jedna je věnována zákonům fenoménu přirozeného výběru a šikany, druhá je nabitá sarkasmem a střílí po všech těch nicnežnárod vyholených hlavách maminčiných zhýčkánků. Opět teda jako dobře napsané, skvěle přečtené, trochu nicneřešící, ale tak už to bývá, když se píše o nevyřešitelném. Poslední píseň a hotovson. Ovšem noc je dlouhá (i když už je dávno po rovnodennosti), tudíž hurá do dalšího dějství! To první bylo, nutno říci, velmi dobré…

Matěj Klusáček

Související odkazy

• Oficiální Na sviňu svět web
  web dvojice Josefa Prokeše a Josefa Novotného se zvukovými ukázkami
• Vyprodaný NA SVIŇU SVĚT
  ve sklepním sále CED Divadla Husa na provázku
• Kontroverzní povídky z dnešního Brna „Na sviňu svět“
  stránka s kompletními informacemi o knize + možnost on-line nákupu