Ulicemi Prahy líně protékají vlhké cáry mlhy. Pach tlejícího listí sílí a lepí se na patro jak plesnivá karamelka... z Lídlu. I když jsou zvuky města utlumeny burácivým tichem, můžeme zpovzdálí slyšet jakési mumlání. Mohla by to snad být prosba o pomoc, zadušena špinavým roubíkem? Než stačíme zjistit více, zvuk náhle utichá, jako kdyby byl rozťat sekerou. Po chvíli, která by ale klidně mohla býti věčností, se z mlhy vynořuje postava oděna v bílém a gestikuluje naším směrem. Blíže, pojďme blíže, zapojme se do cyklu, nebuďme nevěrní, závistiví, mstiví, zlí, úchylní, hanební, bezcharakterní sráči! Zapojme se do cyklu a dejme to nejkrásnější, co na světě je. Život.

Postava v bílém se usmívá a bere nás za ruku.

Za nehty má hlínu.

A voní po čerstvém Kompostu.

Digiarcha proplouvá vlnami neuronových sítí a zemi zaslíbenou už jde cítit ve vzduchu. Dvojice kurátorů Staudek/Linhart každý chvilku tahá pilku, nemluvě o soukromničení v tom a onom. Zatímco Linhartová vymýšlí, čím by se chtěla na vernisáži řádně nadlábnout, a také jak co nejvíce šokovat budoucí vernisážové přítomenstvo v noci pudy zvířecími, Staudek tajně rozvěšuje po FSS plakáty a snaží se co nejsofistikovaněji schovat před diváky oficiální pozvánkový spot, který vytvořil. Čtěte dále ->

Svět se zbláznil. Migrace je v plném proudu. Média křičí do všech stran "Bojte se emigrantů!". Vláda reaguje globálním zatopením země. "Pokud bude naše země pod vodou, uprchlíci ji nebudou moci najít a otočit nás ke své víře,..." Svěřil se nějaký člověk patřící k vládě. A tak pravil Pámbú: "Postav si archu z cypřišového dřeva. Archu propleteš rákosím a zevnitř i zvenčí ji vymažeš smolou." Napříč reaguje. Na smolu kašleme, použili jsme dropbox, drží stejně a naše archa se jmenuje Digiarcha.